České celebrity o blackface a útlaku bělochů. Zkusme nejdřív pochopit historii utlačovaných

2. prosinec 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Blackface make-up

Češi nejsou rasisti. Stejně jako Češi nejsou šovinisti, nemají zlaté ručičky nebo nejsou pivaři. Nemůžeme jednoduše generalizovat. Někteří Češi ale rasisti jsou a nestydí se za to. Pokud si chcete udělat obrázek o tom, co jsou schopni různí rasisté říct o černoších, stačí kouknout do libovolné online diskuze pod články o migrantech, Afričanech nebo Obamovi. Ještě jiný level debaty ale nastává, pokud se netolerantně, nebo dokonce rasisticky veřejně projevují známé osobnosti.

Vzpomínám si, jak jsem šla před lety po ulici a naproti mně šel kluk. Když jsme se míjeli, otočil se na mě a řekl: „U-U-U-U, opičko, kde máš banán?“ Čas od času mi přijde anonymní zpráva, ve které někdo píše, že by se slušelo „rozbít mi tu negerskou držku“. A to mám docela štěstí, nikdo mě ve skutečnosti nikdy nenapadl, což se nedá říct o všech lidech s africkými kořeny, kteří v Česku žijí.

Protože tohle všechno vím, dokáže mě pořádně zvednout ze židle, když zahlédnu titulky bulváru, které citují jednu z nejslavnějších seriálových hereček, jak říká, že bílá rasa začíná být utlačovaná.

Herečka Eva Burešová se v pořadu U Kulatého stolu rozpovídala o tématech týkajících se rasismu, menšin a politické korektnosti. A člověk se nemohl přestat divit. Svá tvrzení, že my Češi nemáme nic proti černochům, doplňovala litaniemi nad tím, že v soutěži Tvoje tvář má známý hlas už nemůžou vystupující imitovat slavné zpěváky a zpěvačky černé barvy kůže tak, že si natřou obličej na černo.

Nemůže už poslouchat Beyoncé, protože ta ve svých textech nově moc podporuje černochy, nechápe proč Cardi B může říkat slovo „nigga“, kdežto Jitka Čvančarová ho říkat nemůže. Na své cestě napříč nejohranějšími klišé na téma rasismus a útlak bělochů se otřela i o stahování filmů ze streamovacích platforem nebo kvóty amerických Oscarů.

Ve velké části světa veřejné osobnosti mluví o tom, že s rasismem je třeba bojovat a vymezovat se vůči němu. České osobnosti veřejného života naopak často mluví o tom, že antirasismus nás ohrožuje. Proč má ale část českých veřejně známých osob potřebu se vyjadřovat tímto způsobem?

Jednoduše proto, že tito lidé mluví o věcech, o kterých nevědí zhola nic. Ve škole se o rasismu a historii útlaku černého obyvatelstva a dalších menšin jako většina z nás nic neučili. Současným změnám v zažitých pořádcích tak nerozumí. 

Spojené státy a řada dřívějších koloniálních velmocí ale mají pohnutou historii. Otroctví bylo v USA zrušeno teprve v roce 1865. Následné segregační zákony můžeme považovat za čerstvou minulost. Zakládání škol pouze pro bílé bylo nejvyšším soudem uznáno za protiústavní až v roce 1954. Ještě v roce 1967 nebylo legální, aby si černoch vzal bělošku, nebo opačně. A teprve teď si s přihlédnutím k této minulosti lidé začínají pořádně uvědomovat, že je čas být senzitivní, korektní a minulost kriticky reflektovat.

Johanna Nejedlová

Fenomén blackface, který mnozí Češi stále nechápou a rozčilují se, proč si nemohou načernit bílou tvář, vznikl kolem roku 1830, když na divadelních zábavách černé otroky parodovali namaskovaní běloši. Hráli je jako líné a hloupé bytosti. Samotní černoši mezitím dřeli v otroctví.

Každodennost Afroameričanů byla ještě před méně než 100 lety opravdu tristní. V segregovaných hotelech či restauracích je odmítali obsluhovat. Přestěhovat se do bělošských čtvrtí bylo často nemožné. Šikanovali je šerifové, v některých státech měli zakázáno vycházet po setmění z domu.

Něco podobného se u nás dělo Židům. Po tragédii rozměru holokaustu naše společnost snad chápe, že karikování Židů do slušné společnosti nepatří. Je čas uvědomit si, že s respektem je třeba vnímat i černošskou historii a identitu. 

Čtěte také

Než se začnou některé české celebrity vyjadřovat k tomu, jak se dnes Afroameričanům nadržuje, měly by se podívat na to, jaké útrapy a nespravedlnost museli v minulosti zakoušet. Možná by pak chápaly, že korektnost, která se dnes ve slušné společnosti stala standardem, nikoho nenadřazuje. Lidé z menšin mají právo se navzájem podporovat a některé kvóty nikoho nediskriminují ani nezvýhodňují.

A pokud ani to nepochopí, možná by stačilo vrátit se k jedné poučce, kterou nás učili už jako malé děti. Nedělej druhým to, co se jim nelíbí. Pokud lidem vadí, když jsou oslovováni slovem „negr“, prostě to nedělejte. Pokud jim vadí, že si barvíte obličej na černo, prostě to nedělejte. Pokud se cítí být diskriminováni, zkuste zjistit proč. Není to tak těžké.

Spojené státy, ale i další země mají ve věci rasismu pohnutou historii. Ještě před sto lety byla každodennost Afroameričanů tristní. V čem? Co všechno jim bylo odepřeno? A proč bychom se měli snažit historii utlačovaných pochopit? Poslechněte si celý komentář.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

autor: Johanna Nejedlová
Spustit audio

Související