Black Lives Matter znamená, že záleží i na životech Romů

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Romové, ilustrační foto

O rasismu v USA teď mluví celý svět, Afroameričané se v ulicích dovolávají svých práv. V Česku ale rasismem trpíme také. Na rozdíl od USA ale není součástí veřejné debaty. Je skrytý, dlouhodobý a veřejnost ho má pod kůží tak hluboko, že se ho často ani nepokouší skrývat. Týká se především Romů a Romek.

Před pár dny se mě po dlouhé době kamarádka zeptala, jak se mi žije v Česku, když vlastně nejsem bílá. Na tuhle otázku často odpovídám, že bez problému. Ve skutečnosti nevím. Nikdy jsem nic jiného nezažila, na spoustu věcí jsem si prostě zvykla. Čas od času zaslechnu nějaký nepříjemný komentář vyslaný mým směrem. „Tu černou sem nepouštějte,“ kdysi pronesla uklízečka v bance, kam jsem se pokoušela vejít chvíli před otvíračkou. Sem tam zaslechnu nějaké nepříjemné poznámky na adresu migrantů nebo muslimů, které utrušují spolucestující v tramvaji, přestože nejsem ani migrantka, ani muslimka.

Komentáře na Facebooku ve stylu, že jsem černá špína nebo že mám táhnout zpátky do Afriky, kde jsem ve skutečnosti byla jen jednou na dovolené v Maroku, považuji za standard. Co mě ale uvádí do rozpaků víc, je neurčité jednání, u kterého si nikdy nejsem jistá – jsou ti lidi rasisti, nebo mají jen špatný den? Vzpomínám si, jak mi při prohlídce jednoho bytu začal správce vysvětlovat, že v Praze je spousta lepších bytů. A ve skutečnosti měl pravdu, ten byt byl příšerný. O co mu ale šlo? Věčně na mě někdo zírá, v Písku si na mě jedna paní přišla sáhnout. 

03744463.png

Že se mám v pohodě ale odpovídám proto, že si uvědomuji, že v rámci českého rasismu jsem stále ještě privilegovaná. Žiju v Praze, v dobré čtvrti, v liberální bublině. Rasismu nečelím den co den a pokaždé, když něco nepříjemného zažiju, nebojím se ohradit a vím, kde se můžu dovolat pomoci. Popravdě si 90 % času ani neuvědomuji, že nejsem bílá. A především nejsem v Česku součástí marginalizované skupiny. Černochů a černošek nebo lidí, kteří mají černého někoho z rodičů, tu žije hrstka a nejsou tu historicky znevýhodnění.

Na rozdíl od romské menšiny nečelím systémovému rasismu, který by mě automaticky už od školních lavic separoval do zvláštních tříd nebo segregovaných škol. Lidé si nehlídají peněženky, když nastoupím do tramvaje. Nemám problém získat práci, najít bydlení. Lékaři se ke mně chovají slušně. Nikoho z mé rodiny se nepokoušeli přesvědčit ke sterilizaci, jen protože si někdo myslí, že bychom se neměli množit. Nikdy se mi nestalo, že by mě nepustili do baru nebo restaurace. Nikdo si nedovolí označovat mě veřejně nějakým nekorektním výrazem, jako je třeba negr. Romové tohle zažívají běžně.

Romka na sídlišti Janov

Selhává ale i český mainstreamový antirasismus. Tupě kopíruje americký vzor. Diverzitu v magazínech a reklamách vytváří tak, že do skupiny bělochů a bělošek zamíchá pár černochů. Viděli jste někdy v časopise, jako je Vogue nebo Elle, nějakou Romku? Já ne. V kolika reklamách či filmech kdy hrál nějaký Rom? V politice mají téměř nulové zastoupení. Pokud někdo s romským původem uspěje, stává se vzorem, který pak většina považuje nikoliv za velký úspěch ve velmi nerovných podmínkách, ale za důkaz toho, že uspět jde a že ostatní se málo snaží. 

V reakcích na současné dění ve Spojených státech vidíme, že mnoho Evropanů nedokáže přijmout fakt, že Floyd není ojedinělý případ rasismu a policejní brutality, ale důsledek systémové diskriminace. Stejně tak mnohým z nich nedochází, že rasismus vůči Romům je systémově zakořeněný a jen dokola replikuje znevýhodnění. Pokud se chceme připojit k hnutí Black Lives Matter, nestačí, že se budeme pohoršovat nad tím, jací jsou bílí Američané rasisti. Musíme se podívat na to, co se děje u nás, a především na to, co s tím můžeme dělat my.

Nemůžeme očekávat, že by se v brzké době čeští Romové začali bouřit jako Afroameričané. Na to je to příliš malá menšina. Afroameričané jsou mnohem emancipovanější díky pozitivní diskriminaci, která započala v šedesátých letech. Mají mnohem víc úspěšných role models z vlastní komunity i díky zviditelňování jejich útlaku mainstreamovými médii, která už nejsou čistě bílými kluby. Na své straně mají také mnohem víc podporovatelů z řad majority. 

Na nás je teď začít podporovat romskou komunitu. Udělat to můžeme například tak, že finančně podpoříme organizace, které Romům v Česku pomáhají. Ať už je to Člověk v tísni, který pracuje ve vyloučených lokalitách, nebo třeba Romea, která nabízí stipendia romským studentům. Stejně jako američtí aktivisté bychom měli po našich politicích chtít, aby byly antirasismus a skutečně rovná práva a příležitosti lidí z romské komunity jednou z politických priorit.

Jak vypadá český rasismus? A vyšli by v Česku Romové do ulic? Poslechněte si glosu Johanny Nejedlové.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Spustit audio
autor: Johanna Nejedlová

Odebírat podcast

Související