Romové pro mě byli krásní, zajímaví lidé, předsudky jsem nechápala, říká fotografka Irene Stehli

22. říjen 2018

„Češi mi přišli hrozně přívětiví, přátelští a otevření,“ vzpomíná Irene Stehli na 70. léta, kdy poprvé přijela do Československa. Život v tehdejším Československu ji fascinoval a nafotila zde řadu dokumentárních esejů. Skoro 30 let fotila i svou romskou kamarádku Libunu. Jak se dostala mezi Romy, co ji v Československu překvapovalo a co si myslí o současné politické situaci?

Kdo byla Libuna? A proč jste se rozhodla ji fotografovat?

Libunu jsme potkala v roce 1974 na koleji, kde pomáhala svojí mámě uklízečce. Ta máma mě pak jednou pozvala k sobě domů a chtěla vyfotografovat. Byla tam i Libuna a obě se mi najednou ukázaly v úplně jiném světle. Já jsem je znala jako uklízečky, a teď najednou byly krásně oděné a namalované a chtěly být zachycený v takovém světě svých snů, který byl asi inspirovaný listováním nějakými západními časopisy, což pro mě bylo něco nečekaného.

Libuna mě pak pozvala i k sobě domů na Žižkov, kde bydlela v jednopokojovém bytě v pavlačovém domě, a tam jsem byla znova strašně překvapená, protože ona tehdy vypadala ještě jako holčička, ale už byla maminkou. Pak jsem ji začala hodně navštěvovat a fotografovat, protože mě strašně fascinovala. Jednak byla hrozně krásná, ale hlavně když jsem ji pak hlouběji poznala, tak jsem obdivovala především její životní sílu. Měla obrovský vnitřní život a byla velice moudrá.

Irene Stehli (1953) je česko-švýcarská dokumentární fotografka, v 70. letech vystudovala FAMU. Je autorkou mnoha dokumentárních cyklů, které zobrazují hlavně všední život v době normalizace. Patří mezi ně například Taneční, Pražské výlohy nebo Dům v Žerotínově ulici. Cyklus Libuna fotila od roku 1974 do Libuniny smrti v roce 2001. Irene Stehli přednášela v Praze na semináři Stereotypní zobrazování Romů a Židů ve fotografii, který zorganizovalo Pražské fórum pro romské dějiny při ÚSD AV ČR.

 
 
 
 

Bylo něco, co vás překvapilo, když jste Libunu a její rodinu blíže poznala. Nabouralo to nějaké vaše předsudky, které jste o Romech měla?

Já jsem vůbec žádné Romy neznala, protože tehdy jsem byla v Československu teprve krátce a ve Švýcarsku žádní Romové nebyli nebo jsem se s nimi aspoň nesetkávala. Když jsem sem přijela, tak jsem začala objevovat svět. Všechno tady bylo tak jiné, včetně právě Romů, který jsem neznala, takže jsem vůči nim neměla žádné předsudky. Brala jsem je jako hrozně krásné, zajímavé a živé lidi. Tady v 70. letech panovala víceméně šeď a oni byli takoví barvití a mně se líbilo s nimi být.

Setkala jste se pak s českými předsudky nebo rasismem vůči Romům? A jak jste na to reagovala, ovlivnilo to nějak vaši práci?

Irene Stehli

Nijak mě to neovlivnilo, ale byla jsem opravdu udivená, že i moji kamarádi mi říkali: „Prosím tě, co tam chodíš, dyť tě okradou!“ A další totální stereotypy. Ale snažila jsem se o tom s nimi diskutovat a říkala jsem jim, že jsem nikdy okradená nebyla. Ale samozřejmě jsem mohla být okradená, protože Romové taky kradou, tak jako všichni lidi. Taky jsem nikdy nechápala, že lidi říkají Vietnamcům rákosníci. Nevím, proč si lidi myslí, že jsou lepší než někdo jiný.

Jaké byly vaše první dojmy, když jste sem přijela, co vás nejvíc zaujalo?

První dojmy byly, že lidi jsou tu hrozně přívětiví, přátelský a otevřenější, než se mi jevili lidi ve Švýcarsku. Možná to bylo naivní, ale tak jsem to tehdy cítila. Všechno mě samozřejmě fascinovalo, protože všechno bylo jiný – jak byli lidi oblečený, ulice, domy, ty nádherný fasády… Člověk pořád nacházel nový a nový věci.

Odrazily se tyto dojmy i ve vašich fotografiích? Co bylo vůbec první, co jste začala v Československu fotit?

To byla školní práce na FAMU na téma venkov. Jezdily jsme s kamarádkou do České Lípy a při procházkách jsme narazily na velký statek, který vypadal zvenku dost strašidelně. Byli u něj takoví trošku zvláštní lidi a já věděla, že tohle chci fotit. Ti lidé byli nejdřív odmítaví, vůbec mě tam nechtěli pustit, ale já jsem tam čas od času něco vyfotila, pak jim to přinesla a oni se postupně otevřeli. Nejzajímavější na tom byli ti lidé, o kterých bych nikdy neřekla, že jsou tak strašně jemné duše, což bylo v úplném kontrastu s jejich vzhledem. Ve skutečnosti to byli velmi poetický, láskyplní lidi. To pro mě bylo velké poznání.

„Občas v Libuně klíčila beznaděj a uvědomovala si svoji osamělost. To je, myslím, osud mnoha žen.“ Jak se snažila Irene Stehli zachytit ženský úděl a jak ji ovlivnil Josef Koudelka? Poslechněte si celý rozhovor.

autor: Alžběta Medková
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.