Český mír: Ideologická partyzánština pro starší a pokročilé
Klíčem k novému snímku autorského dua Filip Remunda-Vít Klusák je jeho žánrové vymezení: pojem dokumentární komedie může zavánět alibismem a neochotou z více jak 120 hodin natočeného materiálu vysochat názorotvorný celek, pravda je ale taková, že oba režiséři vypustili po tříleté práci do světa velmi zručně natočený a sestříhaný snímek, který je stejnou měrou vtipný jako děsivý.
Pointu příběhu už všichni známe. Američané (respektive nový prezident Barack Obama) od zbudování radarové základny v Brdech nakonec ustoupili, nicméně tříletá anabáze, dobře charakterizovatelná vousatým rčením „mnoho povyku pro nic", nabízí vitální, mnohdy značně surrealistický obraz o kvalitě české demokracie 20 let po revoluci.
Záměry autorů jsou čistě panoptikální: v podstatě každý - ať už stojí na kterékoli straně názorového spektra, ať už je jakéhokoli věku a pochází z jakýchkoli poměrů, ať už jsou jeho aktivity jakékoli - z tohoto filmu vychází jako v jádru směšná, politováníhodná figura, neschopná jakékoli sebereflexe. Nikdo v tomhle filmu není ušetřen, což jej činí pro mnohé potenciálně monotónním nebo nesnesitelným - vtip je v tom, že Remundova a Klusákova vytříbená groteska vás při vší srandě nutí přemýšlet a permanentně přehodnocovat. Podrobovat vnitřní kritice názory druhých (aktivistů, politiků, herců, blouznivců všeho druhu) i své vlastní a propadnout údivu nad chimérickou povahou fenoménu, kvůli kterému vypuklo tolik mezních vášní.
POSLECHNĚTE SI: Rozhovor s Filipem Remundou a Vítem Klusákem z Odpolední session
Individuální příběh kohokoli z „hrdinů" ( i samotného radaru) je ve finále druhotný: tahle promyšlená mozaika má sice nepřekvapivou, časově jasně vymezenou strukturu a nese patřičné penzum informací, nicméně podstatou v ní zůstává fascinace detailem a dadaistickým gagem, jež se škodolibostí sobě vlastní vykonstruoval sám život. Mezi vrcholy pak vedle absurdní partyzánštiny na brdské kótě 718, kde probíhaly manévry policie a mírových aktivistů, nepochybně patří jurodivá ultravulgární performance Ivana Magora Jirouse na jihlavském náměstí nebo moment, v němž se člen štábu (zvukař) začne v palbě lesnických pušek obávat o svůj život a hystericky se pokouší opustit natáčení.
Český mír je napadnutelný z několika pozic, žádná z nich mi ale nepřijde dvakrát důležitá: autoři se tentokrát sice zřetelně upozaďují (aspoň ve srovnání s předchozím Českým snem, kde oba působili jako vcelku talentovaní srabi), nicméně jejich ideologická náklonnost k odpůrcům radaru je nezpochybnitelná. Daní za excentrickou povahu jejich fresky je navíc absence jakéhokoli ztotožnění a možnosti přijetí nějaké konkrétní perspektivy.
To ale vůbec nevadí. Dominantní kvalitou Českého míru totiž zůstává trpce deziluzivní a přitom osvobodivě zábavný pohled na politickou kulturu i podobu občanské společnosti v současném Česku.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
