Chris Watson: Terénní nahrávky jsou hudbou i subjektivním uchopením reality zároveň

27. listopad 2018
Chris Watson

Chris Watson je britský hudebník a už několik desítek let asi nejvýznamnější producent terénních nahrávek. V současnosti cestuje po světě a zachytává zvuky divoké přírody a zvířat, která v ní žijí. Společně s Jardou Petříkem, moderátorem Radia Wave, jsme se Chrise Watsona právě na jeho vztah k přírodě, ale i na negativní dopad lidského chování či klimatických změn na životní prostředí zeptali. Rozhovor jsme pořídili na krakovském festivalu Unsound.

Hana: Chrisi, jak vlastně vnímáte přírodu? Představuje pro vás místo k návštěvě, nebo místo pro život?

Příroda je všude kolem nás, jsme její součástí. Vnímám ji tedy jako něco od nás samotných neoddělitelného; nehledě na to, jestli jsme právě v deštném pralese nebo třeba v Praze. A to mě vlastně baví i při pořizování terénních nahrávek, v přírodě se vždycky máte do čeho zaposlouchat. Tak třeba tady, v centru Krakova, je tady tolik vjemů! V kašně se koupe párek holubů, nedaleko křičí straka a nad námi se vznáší letadlo nízkonákladové společnosti, které veze bezpočet turistů na další levnou dovolenou.

Hana: Když tedy nahráváte v přírodě, vnímáte výsledný produkt čistě jako záznam, dokument, anebo jako hudbu?

To je dobrá otázka. Záleží vždycky, pro koho nahrávku pořizuju. Když se jedná o zakázku pro televizní či rozhlasovou stanici, obvykle zachytávám zvuky daného místa nebo prostoru. Pokud ale nahrávám pro sebe, se záznamem dál pracuju. Vnímám ho potom jako hudbu, jako kompozici. Nedávno jsem pro soundtrack jednoho belgického filmu využíval zvuky města; díky tomu jsem skřípot a vrzání tramvají, hovor lidí nebo vodotrysky fontán začal vnímat úplně jinak než dřív.

Hana: Takže sebe samotného při práci vnímáte jako muzikanta, nebo spíš pozorovatele?

To záleží na výsledku, rozhodně ale nejsem jenom pozorovatel. Právě proto, že před zvuky okolí nikdy nemůžeme zcela uniknout. Jak ale vidíte kolem sebe, opravdu hodně se o to snažíme, jen se podívejte, kolik lidí s přehrávači a sluchátky denně potkáte. Neposlouchají jen hudbu, snaží se zkrátka odpojit, a to taky není dobře.

Jarda: Jak jste vlastně vy osobně začal s field recordings?

Bylo mi asi třináct, když mi rodiče dali kotoučový magnetofon. Pořád ho ještě mám ve studiu, abych si ten den udržel v paměti. Začal jsem nahrávat hlasy rodičů, otevírání a zavírání dveří, pak jsem přišel na to, že rekordér má baterie, a můžu ho tedy vzít i ven. Na zahradě v Sheffieldu, kde jsem vyrůstal, jsme měli pítko pro ptáky. Dodneška si to pamatuju; jako němý film jsem je sledoval kuchyňským oknem a strašně mě zajímalo, jak to všechno zní. Slyšet každý detail, ptačí zpěv, zvuky vody, větru, … To mě tehdy skutečně vzalo a uvědomil jsem si, že nahrávku pak můžu dál kreativně upravovat, manipulovat se zvuky a měnit je v něco jiného.

Jarda: Máte ty nahrávky ještě?

Tyto ne, ale nedávno jsem našel nějaké z roku 1969, nahrával jsem třeba zvuky z televize, nebo – a to mě skutečně vyděsilo – objevil jsem devětapadesát let starý záznam, kde jako dítě zpívám.

Jarda: Existují vlastně ještě nějaké zvuky, které byste si rád nahrál?

Skutečně nejsem lovcem zvuků, radost mi udělá prakticky cokoli, rád bych nahrál třeba v lese vyjícího vlka, to na mě působí skutečně až prehistorickým dojmem. Co mi ale vážně učarovalo, je zpěv největšího a vůbec nejhlasitějšího zvířete na světě, plejtváka obrovského.

Hana: Když ale tyto zvuky postprodukujete, dá se stále mluvit o zvucích přírody?

Je to spíš subjektivní kompozice, taková moje vlastní interpretace reality.

Hana: Dovedou vás zvuky přírody ještě překvapit?

Neustále. A to je taky jeden z důvodů, proč s field recordings nepřestávat a vydávat se za zvuky. K tomu taky vybízím své posluchače; zkuste terénní nahrávky nejen poslouchat, ale i vytvářet. Běžte ven a zakuste to na vlastní kůži.

Jarda: Jste u nahrávání vždycky přítomen?

Rád bych byl, někdy ale musím poslouchat zpovzdálí, abych zvířata nerušil. Mám stovky metrů dlouhé kabely, takže poslouchám a průběžně nahrávám. Nikdy neodcházím.

Jarda: Když nahráváte v zahraničí, jak moc jste v kontaktu s místními?

Vždycky se s nimi snažím spolupracovat, jsou to přece jen lidé, kteří ta místa znají nejlépe. Někdy je z popisu těžko pochopitelné, když řeknu, že dělám field recordings. Jakmile jim ale pustím nahrávky, rychle mi porozumí a často se pro věc skutečně nadchnou.

Jarda: Cestujete za zvukem už víc než pětadvacet let. Na některá místa se určitě vracíte. Když se zaměříme na klimatické změny, kde je pozorujete nejvíc?

Největší změny pozoruju asi na Islandu, a to hned ze dvou důvodů. Prvním jsou tedy důsledky zmíněných klimatických změn, druhým – a mnohem horším – skutečnost, že zde neexistuje něco jako regulace turismu. Je to začarovaný kruh; lidé chtějí nějaké místo vidět, ale to, že tam v hojných počtech jezdí, ho samo o sobě ničí. Vlastně tomu rozumím, Island na tom není finančně příliš dobře, turismus je nejlepší způsob, jak ekonomiku pozvednout. Samotného mě to ale tak štve, že už tam prostě nejezdím. Prvotní problém je ale už jen to, že někam cestujete letadlem.

Hana: A jak tomu zamezit? Přestat létat nebo cestovat úplně?

To je lehké říct. Já osobně mám privilegia, protože za field recordings často cestuju s vědci nebo výzkumníky. Kontraproduktivní jsou ale právě taky samotné nízkonákladové aerolinky. Levné letenky vám sice zařídí dovolenou, životnímu prostředí ale rozhodně neprospějí. Lidé už na to ale snad začínají přicházet. Já sám třeba vůbec nejezdím autem, snažím se chodit pěšky, jezdím na kole nebo využívám hromadnou dopravu.

 

Proč by si terénní nahrávání měl vyzkoušet každý hudební fanoušek? Co Chrise Watsona čeká v následujících měsících? Poslechněte si celý rozhovor.