Čich, hmat, sluch, chuť, zrak. Jaké jsou dějiny náboženství skrze smysly?

Spirála z vitráží
Spirála z vitráží

Západní náboženství byla vždy spjatá s předpisy upravujícími vztah jedince a světa prostřednictvím smyslového vnímání. To znamená, že jednotlivá náboženství jsou plná různých příkazů, na co se má člověk dívat, co má poslouchat a co má naopak zůstat jeho smyslům zapovězeno. Religionistka a historička vědy Anna Kvíčalová mluví v Hergot!u o roli smyslů v náboženství. Především se zaměřuje na sluch a zvuk.

Náboženské tradice předepisují, jakým způsobem mají jejich stoupenci používat své smysly při poznávání světa, při získávání znalostí o posvátnu a zejména pak v rámci kultické praxe. Kdy mlčet, jakou hudbu poslouchat či jakým zvukům naslouchat – to jsou jen některé z předpisů, které určují životy věřících. Asketičtější směry pak dokonce upravují, jak zacházet s vlastním tělem, včetně sebepoškozování a prožívání bolesti.

Smysly ovšem nejsou v náboženských systémech pouze předmětem regulace, ale bývají také oslavovány. V křesťanství může jít například o chuť hostie nebo vůni kadidla. „Lze tedy říct, že v mnoha případech slouží právě smysly a praxe jednotlivců jako základní nástroj k určování toho, která praxe či směry jsou heretické a které jsou ortodoxní, církevně správné a komfortní. Známe to z příkladu, jako je obrazoborectví, nebo ze sporu o přijímání podobojí,“ říká Kvíčalová.

Anna Kvíčalová

V rozhovoru Kvíčalová upozorňuje na stereotypní představu, podle které jsou jednotlivé smysly spojovány s neměnnými charakteristikami. V kontextu dějin vědy se mělo například za to, že sluch je velmi emocionální. To platí zejména ve srovnání se zrakem, který je naopak chápán jako objektivnější a přiměřenější vědeckému poznání a popisu světa. „Ve své práci se snažím tohle dělení zpochybňovat a ukázat, že v mnoha případech to byl právě sluch a zvuk, který byl významně spojen s věděním a s přenášením různých kulturních forem, které nebyly pouze emocionální,“ říká.

Religionistka rovněž zpochybňuje představu o univerzálním charakteru existence pěti smyslů. Samotné dělení na pět smyslů se často připisuje Aristotelovi. Během středověku se rozlišovalo mezi pěti externími a pěti interními smysly. V této době se také mluví o tzv. sensu communis. „To měl být smysl, který nějakým způsobem integroval různé vnější počitky s vnitřním nastavením člověka a s pamětí,“ vysvětluje religionistka.

Jak se role smyslu historicky měnila? Jak se změnila role zraku a sluchu s příchodem velkých náboženských změn, například s reformací? Jak se na základě toho změnily bohoslužby a kostely? Jak funguje sakrální akustika? Poslechněte si celý Hergot!