Cobra Killer: „Přece nechcete vypadat jako my dvě!“
Elektro-punkerky Cobra Killer se postaraly na letošním Donaufestu v dolnorakouské Kremži o solidní vzrušení. Svůj barevný elektroclash pustily z mašinek a před diváky přišly jen s mikrofony. Během své chytlavé reprodukované hudby se přetahovaly o mikrofon a demolovaly svoje vybavení. Těžko říct, co se dělo následně pod pódiem, ale o doprovod Cobra Killer do zákulisí se musel postarat zdravotník. Když před vystoupením hlavní hvězdy Peaches hlavní dramaturg festivalu Tomas Zierhofer-Kin děkoval všem zúčastněným muzikantům posledního sobotního večera, Cobra Killer záměrně vynechal.
Jak ale uslyšíte, náš redaktor Aleš Stuchlý (spolu s kolegou Karlem Veselým) zachytil kontroverzní berlínské duo ještě ve velmi sdělné náladě. V jediném ze dvou rozhovorů, s nimiž dámy souhlasily, byla řeč o Berlíně, transsexualitě, mandolínách i kvalitě života.
Na letošním Donaufestu vystupujete v rámci večera, který kurátorsky zaštiťuje genderová teroristka Peaches. Jaký máte vztah k této performerce a k tomu, jaké názoru zastupuje? ANNIKA TROST: S Peaches se známe už víc jak deset let. Docela přesně si vybavuju, jak nám v roce 1999 volal kanadský producent a skladatel Gonzales, který tehdy hrával na klavír v jedné berlínské hospodě. GINA V. D´ORIO: Jo, zavolal mi a povídá: „Hele, přijíždí sem jedna moje dobrá kamarádka, dělá fajn muziku s názorem, nevadilo by, kdyby s váma vystoupila na vaší berlínský show?" Řekli sme, že bez problémů a dobře jsme udělaly. AT: Rozhodně. Peaches pak dostala nahrávací smlouvu a teď je z ní velká star, což je skvělý! D´ORIO: k té druhé části otázky: podle mě by mělo být všechno a za všech okolností transsexuální. Nemá smysl pořád tolik mluvit o ženách a mužích - všechny tyhle věci, týkající se pohlaví a sexuální identity by měly bejt vnímány uvinerzálně. AT: Jo, nás se pořád někdo ptá, jestli se cítíme nějak výjimečně, že jsme ženy, co dělaj hudbu; nebo že jsme velmi ženské, protože nosíme vysoký podpatky... Moc nechápu, co tím ti lidé myslí. Kdybychom nad tímhle začali uvažovat, asi bysme přestaly muziku dělat.
Obě dvě pocházíte z Berlína: je pořád ještě živá ta idea města jako umělecké komunity? Platí stále ta rovnice Berlín=město, které je i díky nízkým nájmům vhodné pro mladé kreativní lidi? D´ORIO: Nájmy teď dost stoupají. Skoro všechny domy byly prodány lidem z Dánska, Irska nebo z Ameriky. Berlín je ale samozřejmě náš domov, tam jsme se narodily, takže nejsme úplně objektivní. Přesto, aspoň na povrchu, můžete vidět, že poměry se pomalu mění. AT: Víte, my nevěříme, že Berlín je město, ve kterým lze udělat bůhvíjakou hudební kariéru. Ve skutečnosti je to místo, kam se jezdí nic nedělat. Jezdí se sem za pocity volnosti a svobody. D´ORIO: Berlín není Londýn nebo New York, kde musí člověk mít tři práce, aby pokryl svoje výlohy a přežil. V Berlíně žádné peníze nevyděláte. AT: Neexistuje tu žádná skutečná hudební scéna, jak se mnoho lidí mylně domnívá. Je to skvělé město, když se chcete bavit, kdy se chcete jít opít. Do Berlína se lidé stěhují jen na čas; přicházejí sem také proto, aby pak mohli pokračovat někam jinam. Ostatně: podívejte se nás! My v Berlíně žijeme celý život, nějakých třiatřicet let - nechcete přece vypadat jako my dvě!
Na vašem aktuálním albu Uppers and Downers máte spoustu zajímavých hostů, kteří mají jeden společný jmenovatel - kytaru. Proč jste se rozhodli přibrat své elektro-hity infikovat rockovým zvukem? AT: Když jsme začínali s muzikou, to nám bylo nějakých dvanáct třináct let, hráli sme v různých kapelách na leccos, ale nikdy ne na kytaru. D´ORIO: Já asi dvakrát, ale jen jedním prstem (smích). AT: Do nových písniček jsme potřebovali nějaké své protipóly - kytaristy. A protože máme štěstí a s několika výbornýma kytaristama se známe, s radostí jsme je využili. D´ORIO: Navíc, třeba Thursten Moore ze Sonic Youth. Sám přišel s návrhem, že by si chtěli s náma zahrát. A Jon Spencer nahrál svůj part i vokály po jednom našem společném vystoupení - byl v ráži, a proto ta písnička Goodtime Girl tak dobře funguje na nahrávce můžete doslova slyšet, jak se u toho potil.
Jak se cítíte v éře demokratizace hudby? Co si myslíte o koncích formátu CD a fenoménu stahování? D´ORIO: My jsme vždycky nejvíc fandily vinylu, CDčka pro nás nikdy neměla valnej význam. AT: Ale kdybychom mohly mít jedno přání, tak bysme chtěly, aby lidi sešli dolů do sklepa a vytáhli odtamtaď své staré magneťáky, a znova docenili, jak příjemný to je, mít ho v obýváku. Je to jako zapálit svíčku. Právě tyhle malé věci vracejí životu jeho kvalitu.
Na předchozí - nečekaně akustické - desce jste spolupracovali s mandolínovým orchestrem. Jak jste přišli na tenhle nápad? AT: My jsme někdy snad až moc otevřené různým podnětům, jsme zvědavé…my máme rády kytary a mandolína, to je taková malá kytarka (smích)…jakoby to ani nebyl seriozní nástroj - a těch mandolinistů bylo děvet! Chtěli jsme si to prostě zkusit, ale ty větší nástroje nám asi sluší víc. D´ORIO: Jo, na to sedí jedna anekdota: Víte, jakej je rozdíl mezi klavírem a mandolínou? Ne? Klavír dýl hoří.
Emblémem vašich koncertů teď bývá otvírák vaší zatím poslední desky, sarkastická skladba Hello Celebrity . Kam přesně je její ironie namířena? D´ORIO: Tuhle skladbu jsme nahráli ve Skotsku, napadla nás v době, kdy jsme byly ve studiu s Craigem Armstrongem (skladatel, klavírista, aranžér - pozn. aut.), ale není to nic proti němu. Tahle skladba je o pozlátku červeného koberce a ne náhodou v ní zmiňujeme takzvanou wan-tan soup; znáte ty levný čínský nudlový polívky… V některých polívkách je skutečný koření a v jiných najdete pouze glutamát. AT: A my - ve studiu ani na živo - nevaříme z glutamátu; používáme výhradně pravé koření. I proto je scéna na našich koncertech prázdná - my tam jsme od toho, abychom ji zaplnily. Jsme tak trochu autistky, neurotičky. Nezajímaj nás žádný projekce. Kdybych na stagi našla jen malej cár papíru, začnu pěkně vyšilovat!
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
