Ďábel mě sleduje zpoza počítače. Jaké texty píšou duševně nemocní?

27. červenec 2016
03676058.png

„Dnes je den jedna konce světa a já jdu (…) S hrůzou si uvědomuju, že jsem svatozář nechal na zadní sedačce buldozeru,“ píše v jednom ze svých textů Tomáš Vaněk, autor s diagnózou F20, pod níž se skrývá paranoidní schizofrenie. „Diagnostikovali mi ji po víceméně náhodné a nijak zvlášť důležité psychotické atace, kdy jsem si myslel, že jsem Ježíš Kristus a podobné věci, které si tak lidi obvykle myslívají.“ Tomášovy texty najdete ve sborníku (Skří)pění, který je výsledkem literárních dílen v psychiatrické léčebně v Bohnicích.

„Mám pocit, že lidi s duševní nemocí mají citlivější vnímání a jsou schopni pracovat i s jinými zdroji než člověk, který onemocnění nemá. Tak jsem jim dala prostor k sebevyjádření, seberealizaci,“ vysvětluje literární dílny jejich vedoucí, básnířka a prozaička Kateřina Kováčová, mimo jiné nositelka Ceny Jiřího Ortena. „Nešlo mi o to, aby si člověk psaním něco vyřešil, nešlo mi o terapii, ale o vznik hodnotného textu, za kterým si autor bude stát, a tím pádem se nějakým způsobem realizovat.“

V praxi to znamenalo pochopit, kde končí terapeutické psaní a začíná psaní pro čtenáře. Kateřina vysvětluje, že ona sama a priori nebere emocionálně vypjaté okamžiky jako umělecky hodnotné, kdežto „lidi s duševním onemocněním právě na těchto okamžicích lpí“. V dílnách se tak často dohadovalo o tom, jestli takové okamžiky v textech mají být a proč – aby člověk něco vyjádřil? Nebo aby text držel pohromadě? Tomáš, který s vedením dílny pomáhal, podotýká, že takové emocionální okamžiky automaticky nedělají texty víc autentické. Podle něj dílna pomohla všem, kteří přistoupili na to, „že automaticky ne všechno je dílo a mýtus, že se do toho dá zasahovat“.

Právě Tomáš má pocit, že se po dílně s Kateřinou jako autor zlepšil, začal být víc strukturovaný. Psát prý začal proto, že mu přišlo, že jemu podobní lidé to dělají. Mluví také o různých druzích motivace – v téhle společnosti se v životě neprosadí jako daňový poradce, ale jako spisovatel možná někdy ano. A pak je tu okamžitá motivace. „Dost často strávím celý den nějak pitomě – hraním her nebo jinýma úpadkovýma činnostma. Je mi zle. Ale pak vysvitne nějaká šance, že by z toho těžkýho, co jsem prožíval ten den, mohlo něco vzniknout. Je obrovské zadostiučinění, když z ničeho najednou něco je,“ říká Tomáš, kterému paranoidní schizofrenii diagnostikovali teprve v osmadvaceti letech. „Klíčové příznaky pro tu nemoc jsou ztráta vůle, smutek, neschopnost zařadit se do společnosti,“ vysvětluje Tomáš. Schizofrenii vnímá někdy jako součást sebe, někdy jen jako talisman. Tvrdí, že dlouho do dětství neumí zpětně oddělit, co byla jeho nemoc a co on sám.

03676065.jpeg

Sborník (Skří)pění vychází v říjnu a najdete v něm podivnou, geometricky přesnou povídku o procentuálním zastoupení dobra a zla na Zemi, rozvlněné, eroticky laděné texty Tomáše Vaňka nebo básně Dity Zuščicové, které „by byly humorné, kdyby byly humorné“. Poslechněte si všechno o sborníku i o tom, jak psaní duševně nemocných ovlivnilo tvorbu Kateřiny Kováčové.