David Holmes - nový svatý obrázek irského holiče

5. říjen 2008

Poslední klasické řadové album vydal David Holmes v roce 2003 a od té doby zásoboval své posluchače prakticky jen autorskými soundtracky ke snímkům jako Ocean's Twelve a Ocean's Thirteen. Teď na podzim navazuje tenhle rodák z irského Belfastu na filmovou hudbu konečně i novou studiovou deskou, nazvanou The Holy Pictures.

Oproti elektronickým začátkům v polovině devadesátých let a značně stylově eklektickému období přelomu tisíciletí je The Holy Pictures zase pro změnu prakticky ryze kytarovou nahrávkou. Jestli je David Holmes v kytarách stejně silný v kramflecích jako v elektronice se dozvíte z této recenze.

00792831.jpeg

Hudební dráha Davida Holmese je jeden velký žánrový amalgám. Debut This Film's Crap, Let's Slash the Seats z roku 1995 je striktně elektronické album s desetiminutovými opusy na pomezí deephouseu, techambientu a dřevního IDM. Na konci devadesátých let, ze kterých pochází výtečná deska Let's Get Killed a také o něco slabší Bow Down to the Exit Sign, už David Holmes do elektronických podkladů a la breakbeat a futurefunk přidává i klasické nástroje a rozladěné kytary. Skladbám dodává na epičnosti a filmovém vyznění a začíná se stávat stylově stále hůře zařaditelnějším interpretem. Ve svém hudebním chameleónství však nepřestává ani v novém tisíciletí s albem David Holmes Presents The Free Association. Na něm vůbec poprvé dostávají daleko větší prostor i vokalisté a klasičtější písňová struktura a deska má oproti svým předchůdkyním také podstatně agresivnější zvuk.
POSLECHNĚTE SI: Recenzi novinky Davida Holmese

Novým albem, které vychází po pěti letech od poslední řadovky, jako kdyby chtěl David Holmes dokončit svou pouť různými žánrovými cestami a tak trochu i uzavřít kruh. The Holy Pictures je prakticky kytarová nahrávka s nijak komplikovanou strukturou, ve které už elektronické prvky hrají pouze druhořadou roli. Nahrávka, ze které sálá druhá polovina devadesátých let s odkazy k tehdejší psychedelické tvorbě Primal Scream nebo Death in Vegas. Nahrávka, která má ale také zároveň svou atmosférou blízko k desce War Stories od UNKLE z loňského roku, na níž se James Lavelle a spol rovněž odvrátili od elektroniky a vzali do rukou kytary.

The Holy Pictures je přibližně napůl složené z instrumentálek a zpívaných skladeb. Pomalé písně se střídají s rychlejšími, zasněné s energickými a kytary v nich podle potřeby škrábou, nebo hladí, znervózňují, nebo uklidňují. Nechybí silné melodie a nápěvy, ať už se jedná o atmosférické až ambientní balady, nebo jejich docela odsýpající, zahlučněné kolegyně. Všechny skladby sice po doznění závěrečných tónů páté Holmesovy studiové řadovky v paměti rozhodně nezůstanou, ale těch, které člověk zatouží slyšet znovu, je naštěstí uspokojující většina. Rozhodně je k čemu se vracet.

00792833.jpeg

David Holmes nenatočil ani průlomovou desku, ani album roku, ani inovativní nahrávku. The Holy Pictures asi nebude v recenzích dostávat stoprocentní hodnocení, deset hvězdiček z deseti, sedm cuketek ze sedmi, pět čtverečků z pěti. I přesto si troufnu tvrdit, že i takovouhle desku může být a je radost poslouchat. Nehledě na to, že se vám s přicházejícím podzimem díky svým neostrým konturám a lehce melancholické atmosféře ještě určitě bude hodit.

Spustit audio