„Děláš tečku za tečkou. Jako v životě,“ říká Dmitry, tatér bez strojku. Subkultura handpoke roste

„Je to trochu šetrnější než tetování strojkem. Myslím si, že handpoke metoda se hodí hlavně pro kérky na rukou a prstech. Dodržují se u toho úplně stejné hygienické zásady,“ říká Kristýna Poliček, která do Prahy pozvala tatéry z Francie, Ruska, Velké Británie nebo třeba Německa. „Když jsem organizovala první ročník, tak jsem tatéry lovila na Instagramu několik hodin denně. Musela jsem je přesvědčovat, aby přijeli. Teď už to bylo mnohem jednodušší.“

Metod ručního tetování je víc. Při handpoke tatér namáčí jehlu do inkoustu a pak ručně vypichuje tečku po tečce, dokud se mu nepodaří nakreslit jednotlivé vzory. Existuje taky třeba handtap tetování, u kterého je jehla přichycená na tyčku, do které tatér klepe paličkou. „Nechala jsem si vytetovat úplně jednoduchou čáru na zápěstí,“ ukazuje čerstvé tetování Jana. „Bolelo to jinak. Strojkem je ten pocit řezavější.“

Do černé budovy v Holešovicích dorazil třeba ukrajinský umělec Dmitry Yevsyeyenkov. „Pro mě je to skvělá zkušenost, že můžu pracovat s tak skvělými lidmi. Je tu spoustu dobrých autorů. Handpoke mám rád, protože díky tomu můžu tetovat, kde se mi to líbí. Dělám to v parku, v bytě, nezáleží na tom. Je to zkrátka jednoduché. Všechno, co potřebuju, je jehla, rukavice, vazelína a barva. Handpoke mám radši než tetování strojkem. Děláš tečku za tečkou. Jako v životě,“ směje se.

Jednoduchost a taky to, že handpoke je levnější, je důvodem, proč se k ručnímu tetování lidi opakovaně vrací. Handpoke tatéři nemusí investovat do přístrojů a vybavení. Jak popisuje Dmitry, můžou se svému umění věnovat takřka kdekoliv. „Sterilní může být člověk i venku. Stačí si vzít knihu, kterou obalím fólií a na ni pak položím ruku člověka, který se ode mě nechá potetovat.“ Podle tatérky Ann Gilbert ze Stuttgartu je handpoke metoda přesnější. „Máš na to víc času. Neuděláš chybu, protože ti nemůže vyklouznout strojek. S ním ani koneckonců neumím zacházet.“