Deska týdne: 21 je nových 27. Smutní rappeři z pilulkové generace vzhlížejí ke Kurtu Cobainovi

2. srpen 2018
Denzel Curry

Album Taboo od Denzela Curryho je dalším z ukazatelů, že se dnešní rapová kultura výrazně proměňuje: z machistické pózy se obrací v introvertní zpověď. Hlavním nepřítelem současných rapperů se stávají oni sami, jejich pochyby a psychické problémy. Mluví se o smutném rapu nebo emo rapu, což je termín, který si loni našel cestu do křížovky časopisu The New Yorker. A má to i širší souvislosti s otevřenější debatou o dříve stigmatizovaných duševních chorobách.

„Dveře sebevraždy jsou na dosah, říkej tomu Kurt Cobain,“ rapuje třiadvacetiletý floridský rapper Denzel Curry na aktuální desce Taboo, kde se vypořádává s vlastními duševními problémy. „Snažím se být nenápadný, aby mě moji démoni nedostali.“ Ve videoklipu k tracku Clout Cobain se Curry ocitá v manéži jakéhosi podivného cirkusu, v obličeji je nalíčený jako kmenový válečník a neustále naznačuje prsty zbraň namířenou k hlavě, až si nakonec lebkou prožene kulku.

Odkaz ikony grungeové éry 90. let a frontmana Nirvany je stále živý i čtvrtstoletí po jeho smrti a hlásí se k němu současná generace cloudových rapperů, kteří nepotřebují velké labely, ale vystačí si s připojením na internet, levným mikrofonem a reproduktory od počítače. Jejich hudba je frenetická a chaotická, přebasované trapové beaty prořezávají kytarové riffy a estetika hudebních odkazů je důležitější než rapové dovednosti. Jsou to teenageři a dvacátníci zápasící se závislostí na prášcích. Jestliže byly dřívější rockové hvězdy obětí heroinu, dnes je to Xanax. Jak rapuje Lil Uzi Vert, který byl společně s Currym v roce 2016 zařazený mezi největší rapové naděje podle časopisu XXL: „Možná si vystřelím mozek. Xanny, prosím tě, ať to odejde.“

Rok smutku a deprese v popu

Hiphopová kultura vyrostla z černošských ghett odstrčených na okraj amerických velkoměst. V začátcích to byla hudba odporu, bytostně politická: zlatý řetěz znamenal pro rappera cestu z ghetta společenského i reálného. Vyprávění o skutečných pouličních válkách stvořilo mýtus rappera jako neprůstřelného gangstera, neporazitelného válečníka a později nekompromisního byznysmena. Postupem času hip hop mutoval, mainstream si ho přivlastnil, ohýbal podle potřeby a nakonec zůstaly jenom zlaté řetězy: z revolty proti rasismu zbyly jenom hyperkapitalistická rétorika a spektákl. Bylo jasné, že rap potřebuje nové impulzy. S jedním takovým přišel v roce 2008 americký rapper Kanye West a seznámil rap s dříve nepoznanými emocemi. Na albu 808s and Heartbreak, které bylo poznamenané rozchodem se snoubenkou a smrtí matky, vyprávěl o otevřených ranách: „Vzpomínky z nejchladnější zimy, na shledanou přítelkyně, budu ještě schopný milovat?“ Letos West vydal dvojici alb Ye a Kids See Ghost, kde líčí svůj boj s nedávno diagnostikovanou bipolární poruchou.

Kanye West připravil cestu pro důležitou změnu v hiphopové kultuře: pro emorappery, jako je aktuálně nejstreamovanější hudebník Drake, nebo xanaxovou generaci, která rapuje o svých slabostech a uzavírá se do sebe. Nepřítelem už není jenom rasová segregace, konkurenční rapové gangy nebo drogoví dealeři: největším soupeřem pro současné rappery jsou oni sami. Aby se mohl tento trend prosadit, byly k tomu potřeba patřičné distribuční nástroje, étos DIY a důležitou roli hrála demokratizace tvorby přicházející s platformami jako YouTube nebo SoundCloud v druhé polovině nultých let – v cestě už nestál žádný prostředník v podobě velkého labelu, který by image rapperů korigoval. Přestalo taky být podstatné, odkud pocházíte. Rappeři od švédského sad boye Yung Leana, bojujícího s depresemi, po úzkostného rozervance Lil Peepa jsou jednoduše z internetu.

Někdy se o cloudových rapperech mluví jako o pilulkové generaci. Většinou jsou to mladí muži, pocházejí z dysfunkčních rodin, mají na ně vliv nejisté vyhlídky na budoucnost a podepisuje se na nich exhibicionismus i rychlé změny nálad typické pro současnou internetovou komunikaci, od extatického štěstí po hluboké deprese. Nálady jim pomáhají regulovat prášky na předpis, které se dají rozdělit do dvou kategorií: psychotropní benzodiazepiny jako Valium nebo právě Xanax a zpomalovací opioidy Percocet s vysokým obsahem kodeinu, ze kterého si rappeři míchají koktejly. Zmiňované látky všechny vaše obavy vymažou, a proto se k nim důsledně nihilističtí rappeři upoutávají.

Že smrt, k níž se mnozí upínají, je nablízku, se projevilo loni v listopadu. Jedenadvacetiletá internetová hvězda Lil Peep – s velkým tetováním „exit life“ na zádech – se předávkoval Fentanylem a Xanaxy v přímém přenosu. Nevědomky se rozloučil s fanoušky na Instagramu, když si sypal prášky na obličej. Byl to zlomový okamžik, jako když si Cobain v roce 1994 prostřelil hlavu brokovnicí nebo když o tři roky později princeznu Dianu pronásledovali paparazzi při fatální automobilové nehodě a fotografie prosákly do bulváru. Časopis NY Mag každoročně sestavuje rozsáhlý žebříček songů, které určují, kam pop směřuje. Letošek byl označený rokem „pochyb, deprese a selhání“. „Jestliže poslední verzi popu vévodili lidé, kteří se zajímali o všechno kolem sebe, je přirozené, že další vlna ukáže, jak to vypadá, jako by nic nemělo smysl,“ konstatoval publicista Nitsuh Abebe.  

Můj gang je plnej závisláků

„Nic se nezměnilo od doby, co Lil Peep zemřel. Southside, je to pořád sebevražda, v krabici s oblekem a kravatou,“ rapuje v tracku The Blackest Baloon na novince Denzel Curry a distancuje se od svých souputníků. Curry pokládá důležité otázky: Kde začíná trend a kde končí skutečné problémy? Umí to popové publikum rozeznat a poučit se? Společně s popularitou smutných rapperů z pilulkové generace rostou v Americe ale i statistiky sebevražd. Dřívějších rockových 27 let se dnes posouvá k hranici plnoletosti v USA – a s tím v zemi klesá i průměrná délka života. V médiích se množí zprávy o úmrtích známých osobností: na předávkování prášky zemřely celebrity od Heatha Ledgera přes Prince a Toma Pettyho až po kuchařskou superstar Anthony Bourdaina. „Bezesporu tu je souvislost mezi seriózními duševními nemocemi a sebevraždami, ale nejde jenom o psychické problémy,“ řekl Jerry Reed z americké organizace pro prevenci sebevražd pro server BBC a zdůraznil, že roli hrají také ekonomické podmínky nebo spokojenost ve vztahu. Podle dat amerického Centra pro kontrolu nemocí a prevenci za posledních 17 let vzrostl počet sebevražd o 30 % napříč všemi státy Ameriky a ze 100 tisíc obyvatel si jich přibližně 16 vezme život dobrovolně.

Deska týdne: Z deprese do deprese. Denzel Curry prozkoumává na Taboo temná zákoutí své duše

Denzel Curry – Taboo

Současná (t)rapová generace nenabízí jen mumlání a polointeligentní výkřiky, třiadvacetiletý floridský Denzel Curry spojuje syrové podklady s rapovými skills staré školy. Třetí studiové album Taboo je ambiciózní minitrilogie, v níž sledujeme jeho boj s psychickými problémy. Místo happy endu s ním ale sestupujeme hlouběji do temnoty.

Přestože nejde o přímou návaznost na rappery z pilulkové generace a demografické faktory se mohou lišit, popová hudba odráží společenské problémy a ukazuje na ně – a není to jednosměrný proces. Pop v čele s cloudovými rappery má vliv na otevřenější debatu o duševních chorobách. Ovšem hranice mezi upozorňováním na duševní problémy a mytologizací prášků je tenká. „Ze světa cloudových rapperů se stal produkt, který se dá spolknout, když je potřeba,“ píše pro NY Mag publicista Charles Aaron a ukazuje mladé hudebníky na mapě současného popu na průsečíku farmaceutické společnosti Big Pharma a Silicon Valley.

Osmnáctiletý Lil Pump, rapper jednoho triku, minulý rok poslal na Instagram fotku s popiskem: „Dej si Xanax a zbohatni.“ A velká nahrávací společnost Warner, které se upsal, pro něj údajně přichystala party, kde měl vyskočit z dortu ve tvaru tabletky Xanaxu. Po smrti Lil Peepa se od práškové generace distancoval, ale letos v červenci obrátil a vydal videoklip k tracku Drug Addicts, kde se projíždí po sanatoriu společně s hollywoodským feťákem Charliem Sheenem a rapuje: „Můj gang je plnej závisláků, vezmi si toho hodně a zapomeneš, co se stalo.“ Hudební průmysl se chytí čehokoliv, aby se kola spektáklu točila dál – prášky se staly mainstreamem a s nimi i problémy, které přinášejí.  

Existuje souvislost mezi rostoucím počtem sebevražd v USA a popularitou smutných rapperů, kteří bojují se závislostmi na farmakách? Poslechněte si rozhovor Miloše Hrocha a Karla Veselého o emo rapu a pilulkách na štěstí.