Deska týdne: Arcova dojemná novinka propojuje tělo a duši

Svoji loňskou excentrickou mixtape Entraňas ukončil venezuelský producent Arca hodně překvapivě jednou meditativní, vokální skladbou, nazvanou Sin Rumbo. Jak se vzápětí ukázalo, zpěv v ní byl jeho a vyklidněná kompozice měla naznačit, kam se bude ubírat Arcův styl na chystaném třetím studiovém albu. S vokály už dříve excentrický beatmaker koketoval na koncertech a také spolupracoval s několika zpěvačkami (FKA twigs, Björk, Kelela), přesto je jeho eponymní novinka v mnohém šokující. Jestli se na deskách Xen a Mutant snažil prokopat svými abstraktními beaty do zcela jiné dimenze, na aktuální desce kříží svoji futuristickou elektroniku se sentimentální romantikou starého popu. A výsledek je zcela zničující.

Když se v roce 2014 objevily informace, že Arca bude spolupracovat s islandskou zpěvačkou Björk, vzbudilo to velký ohlas. Jenže na albu Vulnicura byly nakonec jeho beaty poněkud upozaděné, hlavní roli zde hrál spíše zpěvaččin vokál a mohutné smyčcové aranže. Spolupráce na desce ale prý Arcovi přinejmenším ukázala směr, kam jít po albu Mutant. To sice sklidilo výborné recenze, ale jen těžko mohlo zopakovat „sonický šok“ debutové desky Xen. Eponymní novinka je oproti tomu jednoznačně vykročením zcela jinam – jako kdyby se jeho chladný svět geometrických beatů najednou otevřel lidskosti a čistým emocím. Nervní, znepokojující atmosféra digitálního hlomozu zůstala, pořád je to trochu nehostinné místo – Arcův ztišený hlas plný krásného smutku ale zároveň ukazuje cestu, jak se v něm dá přežít.

Arca není excelentní zpěvák, to zásadní je ale silný prožitek v jeho hlase. Napsat, že ho používá jako další nástroj, by bylo trochu podcenění jeho důležitosti – i když ujeté syntezátorové riffy a industriální beaty dobře pracují na gradaci písní, vše podstatné se točí kolem jeho hlasu (a dvě instrumentální skladby jsou nutně v pozadí). Ozývá se v něm sentiment písní, které hrály z rádia, když byl ještě dítě, i opulentní patos popu či opery. Navíc má i podtón žánru tonada – venezuelského stylu pracovních písní dělníků, jenž v domácí hudbě v padesátých letech zpopularizoval Simón Díaz. (Část textu z jeho skladby Caballo Viejo cituje Arca v singlu Reverie.)

Celé je to možná trochu na hranici kýče a asi k tomu přispívá i měkká španělština, ale Arcovy emoce jsou opravdové. Od nejpopovějšího momentu desky Desafío až k drilln’bassovým nervákům agresivní skladby Castracion – Arca ani na okamžik neopouští radikální vizi své estetiky, která vychází z přitakání jinakosti.

Arca – Arca |foto: XL Recordings

Těžko Arcovu třetí desku srovnávat s čímkoliv, co kdy kdo natočil. I v tom se jeho mise povedla na sto procent. A když analogie v oblasti popu schází, na jeho mix industriální elektroniky, komorní hudby a sentimentálních popových melodií se hodí metafory z vizuálního umění. Arcova deska je jako Mladý papež křížený s cronenbergovskými fantaziemu o mutaci lidství, jako surreálný David Lynch sfúzovaný se superflat hnutím Takašiho Murakamiho. Vysoké umění tady splývá s nízkým, tělesnost s nehmotnou duší. Sonická katedrála Arcova třetího alba se tyčí k nebi jako Sagrada Família – výsměch modernismu, který přesto vidí za hranice dneška.

Hodnocení: 100 %
Arca – Arca (XL Recordings, 2017)