Deska týdne: Bloc Party

Bloc Party není prvním názvem, pod nímž společně tvoří a vystupují kytarista a zpěvák Kele Okereke, kytarista Russell Lissack, basista a zpěvák Gordon Moakes a bubeník Matt Tong. Kvarteto usazené v londýnském East End, které vzniklo v roce 2003, nejdřív používalo značky Angel Rage, respektive Union, než padla definitivní volba právě na Bloc Party. Okereke a Lissack se velmi případně seznámili na festivalu v Readingu, kde zjistili, že kromě několika přátel sdílí i hudební vkus, a kapela byla na světě. První demo stvořila ještě téhož roku.
Co čekalo Bloc Party pak, se dozvíte v profilu od Roberta Candry.

„Skupina, která zazářila v roce 2005 výborným debutem Silent Alarm, se před nedávnem rozhodovala, jestli má vůbec pokračovat v kariéře. Fakt, že další deska nakonec vyšla, pak mnozí fanoušci nadšeně přivítali. Pro Bloc Party by ale bylo lepší, kdyby se rozhodli pomalu umírající projekt jednou provždy uložit k ledu. Zmíněné album Silent Alarm vynikalo především živelnou energií, množstvím detailů v produkci a unikátní kombinací černošského feelingu zpěváka Keleho Okereho a odkazů na bílou indie hudbu 80. let. Na Four ale není k nalezení prakticky nic z těchto ingrediencí. Ze všeho nejvíc deska postrádá onu nápaditost a cit pro pečlivě vybroušený detail, větší část skladeb spíš evokuje bezpohlavní americký rock s estetikou středních škol (to je případ třeba úvodní He Begins To Lie) nebo parodii na začátky Bloc Party (singl Octopus),“ nešetří kritikou redaktor Jiří Špičák. Poslechněte si celou recenzi!

Bloc Party – Four |foto: Frenchkiss Records

Opačný pohled na věc nabízí moderátor pořadu Evil Heat Kay Buriánek: „Spekulace o tom, jestli se Bloc Party kdy vůbec proberou, skoro přikryl prach, ale naštěstí jsou zpátky s lehce pateticky pojmenovanou deskou Four. Co na první poslech zní jako garážová lo-fi nahrávka, je dost odvážně nahá a intimní kolekce songů, které od začátku až do konce signalizují, že tenhle návrat se povedl, vyplatilo se v něj doufat a trpělivě čekat. Už první singl Octopus se smrtícím Lissackovým rifem byl jasná odpověď na pochyby ohledně kvality obsahu Four. Vlastně celá Čtyřka si na nic nehraje a nebojí se mentálního striptýzu. Každopádně já osobně jsem na vrcholu blaha a můžu směle a odvážně říct, že Four bude bezesporu nadšení vzbuzující kytarová deska roku 2012. A pochybuju, že může přijít něco, co to trumfne.“ Poslechněte si celou recenzi!

Bloc Party – Four (Frenchkiss, 2012)