Deska týdne: BoC ustrnuli v čase před deseti lety

Nevím, nakolik bylo naivní očekávat, že se po osmi letech posunou Boards of Canada ve svém zvuku někam dál, podobně, jako se jim to podařilo na třetí řadovce The Campfire Headphase především díky výraznému zapojení zvuku akustické kytary. Pravda je taková, že Tomorrow’s Harvest má ve výsledku výrazně blíž k prvním dvěma deskám s tím rozdílem, že tu chybí nápadnější „singlové“ momenty a nahrávka funguje spíš při jednolitém poslechu. Jinak tu ale najdeme všechno, co už známe právě z prvních dvou studiových alb: track s vyjmenováváním čísel, šumící vokální samply roubované na zaprášené a částečně rozklížené rytmické smyčky, rozostřené ambientní downtempo se silným nostalgickým feelingem. Skvělým příkladem za všechny budiž skladby Jacquard Causeway, Cold Earth, Sick Times nebo Nothing Is Real.

Kdybych tvorbu Boards of Canada neznal a dostal bych za úkol srovnat za sebou jejich dlouhohrající releasy podle toho, kdy vyšly, zařadil bych Tomorrow‘s Harvest někam do roku 2003 mezi Geogaddi a The Campfire Headphase. Jenže on se píše rok 2013 a to je asi největší problém, který mám se čtvrtým albem skotského dua – ustrnulo v čase před deseti lety.

Boards of Canada – Tomorrow’s Harvest |foto: Warp Records

To ještě samozřejmě nemusí být nijak na škodu, jenže v případě nových Boards of Canada s tím jdou ruku v ruce další přitěžující okolnosti: většina skladeb zní spíš jako slabší kopie jejich starší tvorby nebo dokonce, a to je snad ještě horší, parodie sebe sama. A na jednom z nejlepších momentů celé desky má ve skutečnosti podstatnou zásluhu někdo úplně jiný. Hlavní motiv miniatury White Cyclosa totiž v originále patří úvodu skladby The Dead Suite od Johna Harrisona ze soundtracku k osmdesátkovému hororu Day of the Dead.

Nevyčítám Boards of Canada, že na své čtvrté řadovce nepřišli s ničím novým, přestože si na ni vyhradili dlouhých osm let. Jako svého druhu selhání beru daleko více fakt, že se z valné většiny jedná o nepovedenou recyklaci již dávno a nejednou slyšeného. A to nejen od slavné sourozenecké dvojice, ale i od jejích následovníků. Světlých výjimek v podobě hned úvodního tracku Gemini, ambientní mezihry Uritual či závěrečné offbeatové temnotě Semena Mertvykh je na hodinovou stopáž bohužel zoufale málo.

Kdyby Boards of Canada vydali Tomorrow’s Harvest v kratším časovém intervalu po předchozí desce, jako to činí třeba jejich warpovští kolegové Autechre, asi bych nebyl v hodnocení tak striktně negativní. Ale na to, abych slyšel b-strany z jejich prvních dvou alb, jsem osm let opravdu nečekal.

Jiří špičák vidí novou deku Boards of Canada jinak: „Tomorrow’s Harvest je temná vize, kterou je nutné vstřebávat jako celek a ve které je nezbytné hledat a nacházet hluboce ukryté zvuky. Hledat ikonické skladby jako Dayvan Cowboy nebo Aquarius na desce, jejímž hlavním vizuálním motivem je vyprahlá země, by bylo pošetilé. Boards of Canada už neotvírají brány hudby, která elektrizuje posluchače, manipuluje s jeho pamětí a boří hranice. Místo toho nabízejí dílo, které promlouvá z dálky – během přenosu se navíc význam mění a deformuje. O to pozoruhodnější zkušenost ale posluchače čeká v okamžiku, kdy se mu podaří zprávu ze stanice Hexagon Sun rozklíčovat. “

Boards of Canada |foto: Warp Records