Deska týdne: Deformované vzkazy BoC

Fanoušci kapel, které mají podobně kultovní pověst jako Boards of Canada, mají většinou tendence si skupinu přivlastňovat – buď požadují, aby zopakovaly úspěch svých průlomových nahrávek nebo alespoň chtějí, aby z naznačené cesty příliš neuhýbaly. Takovým posluchačům musí Tomorrow’s Harvest nutně připadat jako krok zpátky – reminiscence na zásadní debutové album Music Has The Right To Children, které letos slaví patnácté výročí, je na aktuální nahrávce jenom jedna – a má podobu úvodních pěti sekund desky, které patří nostalgické televizní znělce. Pak už ale není po okouzlení minulostí ani stopy. Skladba Gemini se hned po zmíněném úvodu překlápí do temných syntezátorů na první poslech evokujících soundtracky Johna Carpentera. Naznačuje směr celého alba – Tomorrow’s Harvest je temná vize, kterou je nutné vstřebávat jako celek a ve které je nezbytné hledat a nacházet hluboce ukryté zvuky.

Výhradní slovo totiž nemá rytmus – i skladby, které nejvíc připomínají předchozí tvorbu Boards of Canada, tedy singl Reach For The Dead nebo New Seeds, jsou podložené natolik vrstevnatými syntezátory, že nakonec vždy onen rytmus pohltí jako černá díra. Kvůli tomu vzniká často dojem, že skladby nemají vnitřní vývoj a nikdy se plně nerozvinou do euforické kombinace rytmu a melodie, kterou známe z předchozích desek. Během několika prvních poslechů tak může člověk nabýt dojmu, že se Boards of Canada propadli do míst, ve kterých už pro intenzivní sonickou zkušenost není prostor.

Boards of Canada – Tomorrow’s Harvest |foto: Warp Records

Ona intenzita je ale skrytá jinde. Tomorrow’s Harvest je deska, která existuje ve velmi širokém referenčním rámci. Má svůj smysl v kontextu katalogu samotných Boards of Canada – z druhého alba Geogaddi (2002) si bere temnou atmosféru apokalypsy a kryptická sdělení, z prvního EP Twoism (1995) zase výhradní jazyk analogových syntezátorů. Má svoje pevné místo i v amalgámu elektronických trendů posledních let. Centrální skladba Colapse, kterou album zřetelně rozděluje na dvě poloviny, je vystavěná z klávesového arpeggia, které upomene nejenom na německého experimentátora Klause Schulzeho, ale snad ještě zřetelněji na jeho následovníky – kapelu Emeralds, potažmo klávesistu Stevea Hauschildta. Že se sám Hauschildt na Boards of Canada odvolává je pak jenom důkazem toho, že dvojice nežije v izolaci – přestože ji jejich studio Hexagon Sun ve skotských kopcích výrazně připomíná.

Hledat ikonické skladby jako Dayvan Cowboy nebo Aquarius na desce, jejímž hlavním vizuálním motivem je vyprahlá země, by bylo pošetilé. Boards of Canada už neotvírají brány hudby, která elektrizuje posluchače, manipuluje s jeho pamětí a boří hranice. Místo toho nabízejí dílo, které promlouvá z dálky – během přenosu se navíc význam mění a deformuje. O to pozoruhodnější zkušenost ale posluchač čeká v okamžiku, kdy se mu podaří zprávu ze stanice Hexagon Sun rozklíčovat.

Boards of Canada |foto: Oficiální Facebook Boards of Canada

Ve světle alba Tomorrow’s Harvest najednou vyvstává zajímavý paradox – přestože totiž Boards of Canada vždy vyznávali estetiku šifrování a zakódovaných sdělení, jejich hudba v minulosti útočila na první signální soustavu – emocemi byla doslova přeplněná. Na Tomorrow’s Harvest se jim ale podařilo onu všudypřítomnou auru tajemství zakódovat i do zvukových stop. Proto bude Tomorrow’s Harvest přijato rozpačitě. Také proto ale Boards of Canada zůstávají projektem, který bude vždy z řady epigonů bezpečně vyčnívat.

Boards of Canada – Tomorrow’s Harvest (Warp Records 2013)