Deska týdne: Láska oběšená na stonku slunečnice. Post-metaloví Deafheaven unikají na novince cynismu

Deafheaven
Deafheaven

Black metal? Shoegaze? Post-metal? Kalifornští Deafheaven vždy popouzeli žánrové puristy, jejich čtvrté studiové album Ordinary Corrupt Human Love ale maximálně těží ze schopnosti muzikantů vypůjčovat si dle libosti ze jmenovaných žánrů. Z inspirací skládají intenzivní a emočně vypjatou hudbu, která navíc nezní jako nic jiného na současné scéně.

Když před pěti lety prorazili Deafheaven do širšího povědomí s albem Sunbather a v recenzích se řešila jejich žánrová příslušnost, přispěchal zpěvák George Clarke s vtipným termínem „žánrový agnostik“. Popsal jím volnomyšlenkářský přístup kalifornské skupiny k žánrům jako black metal, shoegaze nebo indie rock. První jmenovaný si úpěnlivě chrání svoji identitu, Deafheaven přišli a zbořili hranice mezi ním a indie rockem a ukázali, že tyto světy mají mnoho společného. Zároveň je ale pronásledoval pocit vyděděnosti: vždy byli příliš indie na metal a příliš metaloví pro indie fanoušky. Přestože se stali miláčky hudební kritiky, schytávali přísnou kritiku z obou stran. Na čtvrté desce Ordinary Corrupt Human Love poprvé zní, že si svoji pozici nad žánry skutečně užívají.

Deafheaven - Ordinary Corrupt Human Love

Tři roky staré album New Bermuda zachytilo Deafheaven ve zvláštní fázi – jako kdyby chtěli znovu přesvědčit své metalové fanoušky, kterým Sunbather přišel příliš jako kompromis. Výsledkem byla klaustrofobická, agresivní a záměrně nepřístupná deska, jež měla blíže k jejich blackmetalovým vzorům jako Wolves in the Throne nebo Ulver, byl na ní ale slyšet i vliv klasického thrash metalu. Kapela na natáčení desky vzpomíná jako na období křečovitých gest a nenaplněných ambicí. „Bylo to temné období, plné špatných zkušeností,“ popisuje kapela vznik desky v rozhovoru pro hudební server Stereogum.

Aktuální novinka Ordinary Corrupt Human Love je uvolněnější. Deafheaven se na ní vrací ke svému původnímu cíli, vyjadřovat prostředky metalu zcela nemetalové emoce – romantickou lásku, touhu nebo stesk.

Hned úvodní track You Without End stojí na klavíru, do nějž herečka Nadia Kury recituje krátkou povídku představující hlavního hrdinu desky – muže, který si prošel komplikovaným, ale velmi intenzivním romantickým vztahem a po jeho konci hledá znovu pevnou půdu pod nohama. Píseň má vlastně blíže k sedmdesátkovému soft rocku než k metalu, Clarkovo skřehotání je záměrně skryto v mixu jen jako další nástroj a má podtrhnout emoční sílu okamžiku. Celá deska je inspirovaná románem Konec dobrodružství Grahama Greena, ve kterém anglický romanopisec vypráví příběh mileneckého trojúhelníku na pozadí druhé světové války. A neskončí zrovna šťastně. Témata nepatřičné a tragické lásky se ozývají i na albu Deafheaven, například ve skladbě Glint, kde muž sleduje svoji bývalou milenku, jak stárne, a v epické Honeycomb řve Clark cosi o „lásce oběšené na stonku slunečnice“.

Ordinary Corrupt Human Love je také nejdelší deska kapely a velkorysá stopáž některých skladeb dovoluje pětici pracovat s emocemi a atmosférou. Druhý singl Cannary Yellow má dokonce přes dvanáct minut, v nichž je prostor na něžné pasáže i hymnický závěr se skandovaným refrénem, který naznačuje, že kapela si vypůjčuje i z arzenálu stadionového rocku. Co by ale možná dříve působilo nabubřele, sedí do nového soundu kapely skvěle. Ostatně kytary Kerryho McCoye nikdy nezněly víc epicky a vzdušně než na nové desce – jako kdyby tady konečně nechal promluvit svého vnitřního Johnnyho Marra. Emocemi napěchované riffy mají skutečně blíže k Marrovým vzdušným vyhrávkám s The Smiths než k zatěžkaným riffům Kevina Shieldse a My Bloody Valentine, jejichž vliv byl patrný na předchozích deskách Deafheaven.

Kratší skladby jako éterická Near a Night People s klavírem a hostující Chelsea Wolfe nabízí v kontextu desky odpočinek od vypjatých emocí dlouhých tracků, zároveň ale ukazují trochu jinou tvář Deafheaven – kapely, která se nebojí úplně vykročit ze svého žánru, když je to potřeba. Deska Ordinary Corrupt Human Love, tedy v překladu „obyčejná zkorumpovaná lidská láska“, má trochu cynický název. Deafheaven ale ve skutečnosti svojí hudbou směřují úplně opačným směrem, než je cynismus a ironie – a to dovnitř existence k bušícím srdcím a intenzivním prožitkům, při nichž cítíme, že jsme naživu.

Hodnocení: 95 %
Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love (ANTI-, 2018)