Deska týdne: London Grammar nikoho nesmetou
O London Grammar se v poslední době hodně mluví, především proto, že britští publicisté a fanoušci hledají nástupce slavných The xx. London Grammar by jimi mohli být – výrazný vokál, dreampopovou zasněnost a chytlavé melodie na to mají. Chybí jim ale vnitřní pnutí a určitá nejednoznačnost. Vše je u nich jasně nalinkované a právě proto je jejich debutová deska If You Wait jenom lehce nadprůměrná.
Kapela London Grammar vystupovala na festivalu, který kurátorovali The xx, v minulosti měli ve svém repertoáru skladbu od Florence & The Machine a na aktuální debutovou desku If You Wait zase zařadili velký hit poslední doby, píseň Nightcall známou z filmu Drive. Jeden z prvních velkých rozhovorů se skupinou navíc vyšel v anglickém Glamour Magazinu, který se hudbě věnuje jenom okrajově: jeho hlavní pole působnosti je samozřejmě v módě. Všechny tyhle kusé informace dávají dohromady překvapivě přesný obraz toho, jak kapela na svém debutu zní.
Trojice London Grammar totiž na nahrávce If You Wait nenabízí ani náznak něčeho původního, jejich hudba má podobu mozaiky sestavené z motivů aktuálních hudebních trendů, všechno samozřejmě patřičně naleštěné. Největší zodpovědnost za výsledný zvuk leží na hlase zpěvačky Hannah Reid, která svým projevem nápadně připomíná zmíněnu Florence nebo zástupy zpěvaček ze Skandinávie. Ani textově nepředvádí London Grammar bůhvíjakou originalitu, Reid sama přiznává, že většina skladeb se točí kolem jejích bývalých partnerů.
Originalita ovšem nikdy nebyla to, co by pop tlačilo kupředu a London Grammar si to velmi dobře uvědomují. Místo marných snah o natočení opravdu svébytné a sevřené desky tedy spíš předkládají poměrně chytlavou nahrávku, která největší měrou čerpá právě z estetiky oblíbených The xx. Hlavní slovo tedy mají kytary opatřené reverbem, delikátní elektronické beaty nebo klavír.
Výsledek je předvídatelný – některé skladby, třeba zmíněná coververze písně Nightcall nebo Wasting My Young Years, která existuje i ve skvělém remixu od Kids of the Apocalypse, z nahrávky výrazně vyčnívají, jako celek ale deska ubíjí svou přeslazeností. Jednotlivé písně se do sebe i po několika posleších slévají a protože jsou všechny v podobném tempu, je těžké udržet pozornost.
Debut London Grammar je deska, o které se samozřejmě hodně mluví, je ale téměř jisté, že ovací, jaké sklidili The xx, se trojice nedočká. Jejich hudbě totiž chybí jakékoliv vnitřní pnutí nebo alespoň náznak nejistoty. Jde jenom o jednoduchý pop, který nikoho neurazí a ze kterého si člověk zapamatuje dvě nebo tři skladby. Čekat něco víc by ale bylo zbytečné.
London Grammar – If You Wait (Warner, 2013)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
