Deska týdne: Mikroskopický bigbít nesvírá Květy v kleštích serióznosti
Redukovat brněnskou alternativní scénu pouze na kapelu Květy a vedlejší projekty jejích členů, do nichž můžeme řadit organický folk Biorchestru nebo sólovku Martina E. Kyšperského, by zavánělo lenošstvím. Jen těžko byste ale hledali místní formaci, o které bylo od vydání jedenáct let starého debutu Jablko jejího peří slyšet víc než o Květech, kterým právě vychází šesté album Miláček slunce.
Patří ke kapelám, které se vždy vyhýbaly senzacím a svou popularitu vystavěly postupně, a to stovkami odehraných koncertů, skromným vystupováním a silnými deskami. Květy byly vždy sázkou na jistotu, bez ohledu na to, o jakou desku šlo. Svůj zvuk posouvali nenápadně, ale spolehlivě, dokázali vždy přijít s novými nápady.
Když před třemi lety vyšla deska Bílé včely, vypadalo to, že jsou Květy na vrcholu. Studiový mág Ondřej Ježek pomohl čtveřici vybrousit zvuk skladeb čerpajících z tradice českého bigbítu i odkazu velikánů brněnské scény. Květy bez textů Kyšperského by ale nejspíš byly pouhými Stvoly.
Čtěte také: Přečtěte si také recenzi Pavla Klusáka: „Květy si na jednu stranu vybudovaly styl, zároveň vědí o širším kulturním kontextu a takzvaně „mají na to“, aby úspěšně domyslely různé tematické projekty. Ba dokonce se zdá, že Kyšperský nebo vedle něj Petr Marek jsou „převoznickými“ osobnostmi mezi staršími muzikanty, kteří podobné autorské flexibility nebyli schopni, a mladšími generacemi, pro které to už bude přirozené.“
Mix pouličních příběhů, surrealistických snů a životní melancholie se přelil i na šestou desku Miláček slunce. „Jeden špekáček, jeden prut, jeden votvírák a jedno pivo / nikdo už nepřijde, plamen plápolá / jedna hvězda a černá tma / jenom já sám pod nebem podmračeným,“ zpívá Kyšperský v úvodu písně ČKNO (Český klub německých ovčáků). Nové album opět ovládá bytová obrazotvornost, ať už jde o upatlané ubrusy, zvonící telefon, či ticho po příbuzných mizejících do světa i z něj.
Neprvoplánová vážnost a vědomí nepřekonatelné osamělosti, které nemají nic společného s cyklickými módními vlnami hudební melancholie, se skrze vrstvu úsměvných mikropříběhů derou na světlo i ve skladbě V jezeře mléka a mlhy. Miláček slunce ale není jen introspektivní nahrávkou, jak ostatně napovídají vypalovačka Opičí král (ještě přece je čas) či snová ukolébavka Kočičí dům.
Květy se na aktuálním albu opírají o stejná témata jako na Bílých včelách, zvukově svůj dosavadní majstrštyk přeskočily těsným flopem. Miláčka slunce zahalily Květy, společně s Ondřejem Ježkem, vrstvou mikroskopických instrumentálních hrátek, a nahrály tak své dosud nejpestřejší album.
Hodnocení: 85 %Květy – Miláček slunce (Indies, 2015)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
