Deska týdne: Nové album Elysie Crampton je showcase přátelství

03678744.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03678744.jpeg

Bolivijsko-virginijská umělkyně Elysia Crampton minulý týden vydala novou desku, kolaborativní projekt s názvem Elysia Crampton Presents: Demon City, a to na labelu se snad až symbolickým názvem Break World Records.

Elysia Crampton je žijící legendou a nebudu příliš přehánět, když ji nazvu i šedou eminencí velké části dění na současné avant-elektronické experimentální scéně, která měla se svým albem American Drift zásadní podíl na rapidní přeměně klubové a experimentální elektronické scény v roce 2015. Spolu s dalšími queer umělci, jako jsou Total Freedom či Rabit (ale i Arca nebo Lotic), vytáhla stavidlo krásnému a silnému proudu svobodné zvukové tvorby, která je stejně tak experimentální a politicko-transformační jako taneční a osobní. Rozhodně se nedá říci, že by byla elektronickou producentkou, to by dalece redukovalo podstatu její tvorby. Proces vznikání je v jejím podání čistě autonomním, osobním a navždy stoprocentně odevzdaným uměleckým aktem, kdy nejenže tvoří historii, ale zároveň ji autorsky dokumentuje a trans-formuje.

Elysia pod svým jménem vydala teprve druhý release, ačkoli se na scéně, kterou mocně modeluje a dává jí jistý spirituální pohon, pohybuje jistě už osm let. Dříve tvořila pod aliasem E+E, který reprezentoval ztrojení španělské spojky „a“ jako jakési vymezení se vůči extrémně protilehlým veličinám „ano“ versus „ne“. Folk a nativní hudba jsou podle Crampton elixírem života a lékem proti zapomnění – obnovují to, co bylo ztraceno. Je důležité tvořit ze zdrojů, které jsou bezprostředně dostupné. Mixuje jihoamerické žánry jako huayño, cumbia a moře dalších zvukových nářečí se společným jmenovatelem Latino do dystopických tříštivých vrstev a repetitivních nebeských distorzí a harmonií.

03678772.jpeg

To, co je na Elysiině tvorbě i osobnosti nejpřitažlivější, je zcela bezprostřední prolnutí hluboké spirituality a víry v lidství a silných politických a revolučních názorů. Mezi ně patří i ten, že klub v současné době existuje jako neoddiskutovatelně politické místo. Gay kluby a queer party sloužily v minulých dekádách jako útočiště marginalizovaných skupin, kde mohl každý bezstarostně odhodit pocity odcizení, vykořeněnosti a nemožnosti být v bezpečí takový, jaký je. S tím, jak se společnost přestává tvářit, že jsou trans a LGBT lidé neviditelní, a budoucnost se jeví více a více hnědá, se tato možnost používat tanec a klubovou hudbu jako nástroj sebe-revoluce a svobody otevřela i všem ostatním. Není rozdíl v tom jít na demonstraci nebo do klubu. Nezáleží na tom kam, ale proč a jak. Už na začátku 20. století ruská anarchofeministka Emma Goldman řekla: „Revoluce bez tance je revoluce, která za to nestojí.“

Poslední počin Elysia Crampton Presents: Demon City je v podstatě jakýmsi dovětkem nebo dodatečným výsledkem práce na experimentální performance Dissolution of the Sovereign, kterou Crampton napsala částečně jako utopické sci-fi ze světa bez věznic a částečně jako polofikční poctu hrdince bolivijské revoluce z 18. století Barolině Sise, které je věnován i druhý track alba s názvem After Woman. Demon City je sestavena „jako epická báseň a je oficiálním dokumentem stylu Severo a poctou jejím přátelům a spolupracovníkům (…)“. Elysia dále vysvětluje: „Styl Severo je stále probíhajícím procesem ‚sestávání se‘, umožněným díky rodinným sítím a komunitám, které inspirovaly a udržely naše přežití…“. #Severo je vznikající hudebně-politické hnutí (i Lexxi takto taguje své tracky). Kdo jen trochu sleduje současnou ne-klubovou ne-taneční hudbu, musí si všimnout, že spíše než o labely jde o komunity, které se však za žádných okolností neizolují, ale naopak kolaborují mezi sebou a tvoří jednu velkou mentální rodinu, nebo jak Elysia říká v jednom z rozhovorů: „Hyper-tělo. Tělo, které je a není moje ve stejnou chvíli.“ - čili sdílené tělo. Sdílení, ať už v každodenní realitě nebo v časoprostoru vlastní desky.

Elysia je na albu Demon City spíše v pozici kurátorky a editorky než v pozici autorské. Jde možná i o precedentní formát, všechny tracky jsou kolaborativní a poslední z nich je dokonce zcela bez jakéhokoli editu. Vyzvala několik svých přátel, se kterými si vytvořila blízký vztah během svých neklidných přesunů Evropou a Amerikou, a s jejich pomocí vytvořila testament svého pohledu na svět v politickém rozměru a zároveň showcase přátelství. Cesta Demon City začíná znejišťujícím chladným bangerem Irreducible Horizon s dánským producentem a DJem Why Be'm, aby ozvěnami harmonia pokračovala přes zvukovými výbuchy rozčtvrcenou After Woman, která vznikla s Rabitem, ničitelem instrumentálního grimeu. Cumbií nasáklá klauniáda Dummy Track, kde kromě Why Be'ho kolaboruje zakladatel NON Worldwide Chino Amobi, pracuje s Elysiiným dlouhodobým trademarkem diabolického smíchu. Titulní skladbu The Demon City ozvučují údery do mříží, aby poté navázaly na „downward spiral“ zacyklené dechy skladby Children of Hell, která končí v neuchopitelné distorzi. Poté však vybleskne paprsek světla skrze raveové airhorny a vnášející se orchestrální samply v Esposas 2013, aby připravil prostor pro finální track londýnského tastemakera a zakladatele legendární nomádské party Endless Lexxiho.

Demon City je zvuková báseň, která se tentokrát obešla téměř zcela beze slov. Až na několik claimů, jako jsou „DJ Ocelote“ a všudypřítomné chechtání makabrózní kolonialistické masky, zaslechneme zřetelně pouze slova: „The darkest hour“, čili nejtemnější hodina. Nejedná se ovšem o pád do propasti a ztrátu světla navždy. Jde skutečně jenom o hodinu a s úderem půlnoci začne nový, lepší den. Red Eyez jsou až metaforickou volbou pro vyznění celého alba. Nejenže v sobě tento track originálně spojuje snad veškeré důležité aktuální zvukové vlivy, ale zároveň svou vzletnou melodií reprezentuje ono znovunalezené světlo na konci černé hodinky.

Lidskou spiritualitu lze vágně osvětlit slovy, že jde o moment, kdy nám „nezbývá, než věřit“. A kdy jindy nezbývá, než věřit, když ve městě duchů a démonů bojujete o vlastní identitu, vlastní historii i budoucnost? Život v depresivní pozici znamená neustále sám v sobě generovat naději, protože naděje sama je přirozenou součástí pocitu dna a uvěznění v podzemním dungeonu. Nezbývá, než věřit v komunitu a v to, že skrze lásku k nejbližším, nepodmíněnou geograficky ani pokrevně, můžete dojít osvobození a v takto nově osvobozeném hyper-těle můžete vytančit vítěznou revoluci.

Hodnocení: 100 %
Elysia Crampton – Elysia Crampton Presents: Demon City (Break World Records, 2016).