Deska týdne: Odvaha k imagi! Fiordmoss mají rádi mokvavou tmu před životem a po něm

Fiordmoss
Fiordmoss

Má recenzentská poznámka k albu Kingdom Come bude krátká. Jednak proto, že radikálnost Fiordmoss se přenáší i na recenzenta, který odhazuje zbytečná slova, a potom proto, že bodů komentáře stačí jen pár.

Odvaha k imagi! To je to první, co na kapele vidíme a slyšíme už dlouho. Ani dnes Fiordmoss neuhýbají z temných obskurností, z boje se stínem a ze symbiózy s ním. Příběhy smrti a mrtvol doprovází záliba Petry Hermanové v mokrých a slizkých blanách, ze kterých jako by se na fotkách a videích hudebníci rodili. Tělo jako komplikace, jako něco na hony vzdáleného dekorativní sexy marketingové vábničce: to je pořád téma pro Fiordmoss, jehož protagonistka dnes předstupuje (přinejmenším někdy) bez tváře, spíš v procesu vynořování z tělesně mokvavé temnoty.

Vypadá to, že tenhle postoj není u Fiordmoss a hlavně u Petry Hermanové zálibná role, ale osudové, nutkavé směřování, zóna, ve které člověk patrně neexistuje úplně snadno a bez komplikací, ale ví, že je mu to tam blízké a snad i nějak přisouzené. Kdo si dá práci a jde hlouběji do písňových příběhů, poznává propletence lásky a smrti, nevinnosti a pádu na dno, děsu a smíření, rozteklé hranice mezi normálností a úchylkou.

Samozřejmě se zvědavě rozhlížíme, jestli je hardcore vizuál branou vedoucí k stejně radikální hudbě. V tomhle směru je to s Fiordmoss hraniční: tam, kde jdou na doraz svých sil, je jejich postklubová temnota samostatným zážitkem, jinak jsou – i na albu pečlivě produkovaném tak dlouho – schopni na jistotu kdykoli vytvořit starý dobrý trip hop, byť přeleštěný pro jednadvacáté století. 

Ale jsou tu silné posluchačské momenty: V písních rytmicky sípají astmatické plíce, řinčí postindustriální junk, vokál jako by se prodíral prostředím hustým jako noise. Uprostřed temných syntéz zaujme song s kytarou Thief, ve kterém zpěvačka na sebe bere žal a tíhu druhých: je to silný moment a škoda, že tahle písnička není výrazněji produkovaná. Ve váhání mezi špínou a vykresleným digitálním detailem dají Fiordmoss nakonec přednost druhému, což ubírá celé věci na radikálnosti.

Album je tu a je to fajn, ale když se pořádně podíváme na Fiordmoss, je třeba mířit k jinému přelomu. Takováhle kapela si zjednává důvěru a buduje pověst svým živým hraním: tím, s jakou samozřejmostí vyzařuje svou umanutost na koncertech a jak těsně spojené to bude nebo nebude s hudbou. Teď si docela dlouho ujasňovala někde stranou obsah a prostředky: jistě to souvisí se samotářstvím některých autorů obecně. Až se nyní Fiordmoss přepne do hemisféry veřejného fungování, ukáže se, jestli nás dostane, nebo ne.

Doufám, že žádné médium, které je zatížené na poučné příběhy pilných lidí s takzvanou vizí, nebude otravovat s výkladem Fiordmoss jako těch, kdo se vypravili do Berlína a překonali tak zdejší rozbředlé sebevědomí. Jednak je na takové klišé kapely škoda, jednak bychom neměli podléhat marketingovému sentimentu ráže „stalo se to v zahraničí, a tak to má větší cenu“. A hlavně: po pěti letech v Berlíně neobjevili Petra, Roman, Honza a Boska centrum indie byznysu. Jediné, co objevili hlouběji, detailněji a v lepším sepětí s hudbou, je temnota uvnitř nich samotných. 

Výsledkem je deska usilovnosti i vědomí marnosti, cosi velmi starého jako nový objev, domovský pocit z meziprostorů po životě a před ním, spíš bardo než Berlín. Téhle desce by na křest měli přijít H. R. Giger i Carl Gustav Jung, Matthew Barney i Isabelle Huppert, Portishead i Pharmakon, thanatolog i neonatolog.

Fiordmoss – Kingdom Come (vlastním nákladem, 2017)
Hodnocení: 70 %