Deska týdne: Propoť se k nové identitě! S Tune-Yards se vytuníte do lepšího člověka
Je potřeba něco dělat, a dobře se rozmyslet, co to bude. Vkládat energii do toho, co sakra skutečně chceme! Taková pocitová zpráva se radiačně šíří ze čtvrtého alba Tune-Yards. Je to hudba, která říká, že tělo existuje a že důležité zprávy mezi hudbou a námi probíhají skrze něj. Šťavnatost alba nazvaného „Cítím, jak se mi plížíš do života“ je nesmírná a o to silnější, že ve dvanácti tracích euforie a zápřah narůstají.
Svým stylem, kde je bubnování, pohyb, tanec a nedigitální zapojení těla zásadní, navazuje Merrill Garbus na chytrou hudbu bílých, kteří ale dávali velké uznání a prostor afroamerickému elementu: v tomhle směru nelze nemyslet na Talking Heads a Davida Byrnea. V americké hudbě posledních let se znovuobjevil africký prvek: v hipsterské indie rovině bílého obdivu ho zrecyklovali Vampire Weekend, jakési artové přestrukturování s ním podniká Dave Longstreth v kapele Dirty Projectors. Tune-Yards jsou fyzičtější, adrenalinovější než kdokoli z nich: svým soundem vytváří hudbu k běhu, cvičení, sebemotivaci, tělesnému vybití, fyzickému odreagování.
Deska týdne: Tune-Yards na tanečním parketu medituje o kultuře bílé většiny
Merrill Garbus a její projekt Tune-Yards sledujeme na Radiu Wave od samého začátku fungování. Svým entuziazmem dokázala Američanka vždy strhnout pozornost na svou stranu. A novinka I Can Feel You Creep Into My Private Life vysoko nastavenou laťku nepodlézá. Především proto, že vedle neztenčené energie stojí za předloženou hudbou silná témata, která z alba dělají vícevrstevnatou výpověď.
Ovšem sama Garbus říká, že taneční hudba může zlepšit svět jenom, když se kombinuje se správnými věcmi. I Can Feel You Creep Into My Private Life je ještě názorovější než desky předtím. Jestliže existuje silná tradice protestsongů, pak tady se všechno mohutně posouvá k sebereflexi: středovým tématem je pro Merrill Garbus privilegium – privilegované postavení bílé menšiny, a tedy i jí samotné. Už dřív zpívala „všechno, co máš, dlužíš někomu, koho ani neznáš“, tady se zase vrací v řadě variací k přesvědčení, že americká privilegovaná většina by měla místo spokojeného sebeujišťování o své progresivnosti pracovat na změně vnímání jak sebe, tak menšin.
V songu Coast to Coast se stručně, napůl metaforicky dotýká toho, o čem mluví v rozhovorech: část společenské zrady podle ní spočívá v tom, že většina nemá pro své výjimečné postavení žádný speciální jazyk, na rovině vyjadřování je nadřazenost neviditelná. Potřebu oklepat se a vystavět si vnitřní identitu pořádně, vědomě, vlastně uprostřed života znovu spojuje Merrill Garbus i s tím, jak poslední léta zjišťovala, jakou verzí ženy chce být.
Album Tune-Yards je v tomhle hodně současné a hodně zaměřené na debatu probíhající uvnitř většin. Tahle diskuse o bílém pokání a novém začátku je hodně americká a my z ní můžeme přejímat především obecnější otázku, jak mohou privilegované vrstvy lépe reflektovat sociální situaci a které menšiny jsou, řečeno v uvozovkách, naši černoši. Každopádně se zdá, že texty a gesto tohohle alba jsou skutečně velmi dobrou branou, kterou se dá projít do epicentra americké diskuse a poznat i procítit ji víc.
Celé to funguje proto, že Merrill Garbus skvěle vyvažuje vlastní nápaditost, smysl pro spolupráci a – do třetice – realizaci celého svého chytrého cirkusu, z jehož soundu doslova stříká pot a drnčí zvýšená tepová frekvence. Propojení zvuku a smyslu je tady až terapeutické: dlouhé slabiky v „let me speak, let me breath, let me be“ slouží k tomu, aby ze sebe člověk vyzpíval, vydechl, vyplivl něco, co mu pomůže být svobodnějším.
Poslední song Free končí opakováním a prolínáním statementů „jsem svobodná“ a „neříkej mi, že jsem svobodná“: obojí je relevantní, obojí zní jako výzva. Merrill Garbus natočila desku, kterou si beru na ulici do sluchátek jako aktivizační protilátku proti šedivé obloze a ještě víc proti skeptickým náladám. Pokud se pop dnes docela zhusta napojuje na společenské vědomí, pak jsou Tune-Yards výborným reprezentantem téhle vlny.
Tune-Yards – I Can Feel You Creep Into My Private Life (4AD, 2018)
Hodnocení: 85 %
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
