Deska týdne. SOPHIE klame tělem a ukazuje možnou budoucnost pop music

Září 2014. V dnes již neexistujícím pražském klubu NEONE dlouho nad ránem končí oslava 100. dílu pořadu Turban. Na parketu se oddaně kývá už jen zhruba tucet vytrvalců. Těžce retro selekci s profláklými tanečními hity od International Music System nebo New Order jim trochu paradoxně servíruje postava spojovaná s tím snad nejfuturističtějším zvukem na poli současné elektronické hudby. Tahle klubová konfese mi začala dávat smysl až o pár let později – a také jsem netušil, že skutečně zásadní odhalení od SOPHIE nás teprve čeká.

Ten coming out přišel až vloni a doslova jako blesk z čistého nebe – přesně takového, na jehož pozadí v klipu k powerbaladě It’s Okay to Cry SOPHIE vůbec poprvé oficiálně ukázala světu svoji tvář. V dosavadní SOPHIE kariéře šlo bez nadsázky o kopernikánský obrat – ani ne tak proto, že veřejně vyjevila svou trans identitu (a učinila tak zadost všem námitkám o „zneužívání ženského pseudonymu dalším mužským producentem“), ale především že vůbec poprvé nechala promlouvat k publiku i něco jiného než vlastní hudbu.

Z enigmatické entity tahající za nitky pop music se jako mávnutím kouzelného proutku stala hmatatelná ikona prerafaelitských proporcí. SOPHIE doslova vyrazila na trh s vlastní kůží – a prvním novým materiálem od roku 2015, kdy vyšla kompilace singlů Product. Delší dobu se totiž zdálo, že SOPHIE se bude soustředit už pouze na produkci tracků pro velká jména popu v čele s Charli XCX. První předzvěstí, že se chystá něco nového, bylo, když uvolnila volně ke stažení balík svých zvuků, tvořících základ jejího tolik napodobovaného zvuku. Vypadalo to, že obměňuje arzenál – na kalibr, který nakonec vytáhla, byl ale málokdo připraven.

It’s Okay to Cry bylo také první skladbou, kde SOPHIE zapojila svůj vlastní hlas – a poprvé tak umožnila nahlédnout za masku silikonového produktu na vlastní nedokonalost. Hudebnice, jejíž výspou bylo pozvednutí absolutní umělosti na tu nejvlastnější přirozenost, najednou působila zranitelně – a lidsky. Jenže hned další singl Ponyboy a ještě více následující Faceshopping otřásly nově vybudovaným obrazem v základech, jako by si SOPHIE jen chtěla ověřit, zda zvládne i křehce emotivní baladickou pózu, a pak se pro změnu rozhodla posunout hranice tvrdosti vlastních klubovo-kakofonických experimentů.

A v podobně nepředvídatelném duchu se nese i její albový debut Oil of Every Pearl’s Un-Insides. Mondegreenovský název rozhodně nedává tušit, jakým směrem se deska po prvních třech singlech vydá – a cover se SOPHIE v šatech, zvící malé mořské víly, tak trochu klame tělem. Čtvrtá skladba Is It Cold in The Water, nebýt vokálu od Cecile Believe (SOPHIE nové dvorní spolupracovnice), zní jako intenzivní arcovský ambient; následující dva tracky Infatuation a Not Okay balancují mezi pokrouceným popem Oneohtrix Point Never a radikálním rytmem Venetian Snares. Pretending je pak dlouhý droneový úvod k nejpřístupnější skladbě alba – instantnímu tanečnímu hitu Immaterial.

Závěrečný devítiminutový diptych Whole New World/Pretend World je zvukově snad nejvíc nekompromisní částí alba a jeho tvrdě tepající proklamace působí jak z alternativní budoucnosti pop music tvořené pro androidy. Na svém opravdovém prvním albu zní SOPHIE mnohem spíš jako Autechre než Avicii. Udělat desku sestavenou z klasicky roztančených hitů by pro ni přitom rozhodně nebyl problém, jak svědčí poměrně úctyhodné množství RIPů nevydaných perel povalujících se na dně YouTube.

SOPHIE se ale na Oil of Every Pearl’s Un-Insides vydává do mnohem vzdálenějších a pro mnohé nečekaných hudebních vesmírů, které zároveň v rámci celého alba působí soudržně a na svém místě. Její schopnost do značné míry bořit očekávání svědčí o tom, že máme stále co do činění s jednou z nejzajímavějších postav současné hudby – a absolutně dechberoucí kvalita jejího zvuku po čistě technické stránce zase o tom, že SOPHIE je stále o několik světelných let napřed. Její sonické vize možná plně doceníme až časem, užívat si je ale můžeme už teď.

SOPHIE – Oil of Every Pearl’s Un-Insides (Future Classics, 2018)
Hodnocení: 95 %