Deska týdne: Úspěšná lekce London Grammar
V souvislosti s debutem tria London Grammar se nejčastěji vyrojila přirovnání ke křehké trojici The xx. Na první poslech se zdá být na místě, po několika dalších přehráních ale začíná srovnání kulhat. Zatímco kapela okolo Jamieho xx vychází zcela jasně z undergroundových vod, které nemají zas tak daleko k taneční scéně, trojice studentů z University of Nottingham cílí od začátku do vod čistého mainstreamu.
Hlavní devízou London Grammar je zcela jistě uhrančivý soprán Hannah Reid, který starším posluchačům mohl evokovat legendární Joni Mitchell, mladším ročníkům zase Reginu Spektor. Spoluhráči sice mají nejdříve hotový základ písničky, už od začátku ale počítají s výrazným vokálem, kterému nechávají široké pole působnosti. Už v tomto bodě se talentovaní nováčci liší od šeptavých The xx poměrně výrazně. Když pak ke křehkým skladbám připočteme ještě sklon obalovat je popově bohatšími aranžemi, vyjdou nám London Grammar spíše za pokračovatele Dido, s tím rozdílem, že Hannah disponuje nejen mnohem zajímavějším zabarvením hlasu, ale její texty nejsou žádná vata.
„Obyčejný člověk přemýšlí, jak by zaplnil čas. Talentovaný člověk se ho snaží využít,“ prohlásil kdysi Arthur Schopenhauer. Podle toho lze rozdělit život členů London Grammar na dvě zcela rozdílné etapy. Texty se totiž vyjadřují o dosud prožitém čase Hannah jako o ztraceném mládí, kdy se nedaří najít zajímavá práce, slušné bydlení a i vztahově to bývá docela na levačku. Po úspěchu jejich prvních singlů to ale vypadá, že smysl mohl být nalezen, dokonce i o dobré bydlení by mohlo být postaráno. Bude tedy příště o čem zpívat?
Zatímco deziluze řady mladých se projevuje vztekem a po hudební stránce mnohem divočejší muzikou, která se neohlíží napravo nebo nalevo, London Grammar rozpouští své negativní emoce krize dospívání v jemném popu. Nabízí se přirovnání k Bat For Lashes nebo Kate Bush, to znamená k umělkyním, které se popu nikdy nevyhýbaly. Navíc dokázaly z území zaneseného bahnem nevkusu pokaždé vyjít s čistým štítem. Nevýhodou desky je ale to, že jí chybí opravdu silný singl, který by atmosféru If You Wait posunul do jiné než zamyšleně posmutnělé roviny.
Jíří Špičák vidí desku jinak: „Debut London Grammar je deska, o které se samozřejmě hodně mluví, je ale téměř jisté, že ovací, jaké sklidili The xx, se trojice nedočká. Jejich hudbě totiž chybí jakékoliv vnitřní pnutí nebo alespoň náznak nejistoty. Jde jenom o jednoduchý pop, který nikoho neurazí a ze kterého si člověk zapamatuje dvě nebo tři skladby. Čekat něco víc by ale bylo zbytečné.“ Přečtěte si i jeho recenzi.
Trojice, o jejímž debutu se mluví jako o neprávem vynechané desce z Mercury Prize klání, debutovala kolekcí, za kterou se rozhodně nemusí stydět. Je hudebně svá, přesto oslavy, které okolo ní rozpoutali ostrovní publicisté, kolekci možná až trochu ubližují. Tak je to u nenápadných introvertů vždy, když se nečekaně dostanou do středu pozornosti. První poločas uhráli London Grammar na výbornou, překvapili totiž hudební veřejnost ze zálohy. Mnohem horší bude ale obhájit další autorskou produkcí. Navíc poté, co zmizel terč, do kterého Hannah Reid vystřílela svůj lyrický zásobník.
London Grammar – If You Wait (Metal & Dust, 2013)
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
