Deska týdne: Veselá syntéza Django Django je jako dusivá bábovka

Django Django nemají problém sáhnout po tak přitroublých a zprofanovaných popových prostředcích, jako je saxofonové sólo, zároveň pouštějí do mixu elitářsky experimentální momenty. Jejich chuť vytrubčit publikum na parketu je nepochybně autentická a podporují ji sytými vokály, ve spektru nezávislé scény nadprůměrnými. Chuť vést melodii přes relativně nevšední sledy akordů poznamenává některé skladby tak evidentně, že český posluchač mého typu si vzpomene na podobně ambiciózní písně Marka Ebena a ten světový třeba na Roberta Wyatta nebo rané Pink Floyd.

V souvislosti s Django Django se vůbec hodně vzpomíná a cituje: jednomu recenzentovi se připomenou ti Floydi, jinému synthpopoví Tears For Fears, dalšímu Beach Boys nebo Kraftwerk nebo funkem i experimentem poznamenaný pop Talking Heads.

Dnešní Django Django jsou především syntézou: a jakkoli vsadili na kombinaci tak dobrých elementů, jakými jsou psychedelický zvuk a taneční energie, je těžké dopátrat se toho, proč se to celé děje. Kombinatorika perkusivních, elektrorytmických, droneových a diskotékových elementů snad ani není omšelá, v tomhle smyslu nelze Django Django nařknout z nepůvodnosti. Ale skládance, která tu vzniká, chybí něco silného vespod, co by vší té fúzi dávalo opodstatnění: tlustý, veselý zvuk je po chvíli únavný jako dusivá bábovka na návštěvě, kde byste neměli odmítat. Cítíme tu schopnost vysedět desku ve studiu: bohužel jí chybí iracionální jiskra pořádného talentu.

Syntéza je taktikou mnoha dnešních popových kapel – a problém druhé desky Djanga je tedy zčásti obecnějším trápením dnešního popu. Jak navázat na dosavadní éry v době, kdy kytarový rock, elektronika, beckovské lo-fi i hiphopové beaty už vyložily na stůl snad všechna esa? Jak pokračovat a neodsoudit se k příliš speciální hudbě pro užší publikum? Django ukazují, že je to těžké: zvlášť když si do mixu pouštíte především žánrové myšlení a málo riskujete stran bláznění a osobní tvrdohlavosti.

Django Django – Born Under Saturn|foto: Because Music

A to je taky odpověď: eklektičnost čili taktika „ber z mnoha míst najednou“ je možnou cestou i dnes, ale musela by mít překvapivější parametry. Nad albem Born Under Saturn nás může napadnout, že v blízké budoucnosti bude existovat software, do kterého zadáme parametry našich oblíbených stylů hudby, třeba funk, kabaret, sambu, afrobeat, pub rock a trip hop, a nějaký přístroj nám z toho namíchá nový tvar jako zmrzlinu.

Django Django by mohli dobře sloužit jako demonstrační hudba pro takový vynález – bohužel. Než se londýnský, z většiny skotský kvartet vrátí k nadějnější muzice, jakou přece jen navnadil svět na svém debutu nazvaném jen Django Django, budu si muset vystačit s poslechem starých dobrých Duran Duran, no-waveových Liquid Liquid, artrockových Everything Everything, nemluvě o výtečném českém ambient noisu Gurun Gurun. K čemuž se pochopitelně doporučují číst spisy chodského etnografa Jindřicha Jindřicha.

Hodnocení: 55 %
Django Django – Born Under Saturn (Because Music, 2015)