DESKA TÝDNE: Zahořklost je hřích. Ceremony na šesté desce hloubí tunel do osmdesátých let

Ceremony
Ceremony

Kdyby se americká kapela Ceremony rozhodla během své dosavadní čtrnáctileté kariéry minimálně třikrát přejmenovat a pokračovat pod jiným jménem, možná by v něčem udělali dobře. Rozhodně podle některých skalních fanoušků. Pankáči z kalifornského Rohnert Parku totiž zvládají jeden žánrový i tematický kotrmelec za druhým a na jejich šesté řadové desce In the Spirit World Now ve veletočích pokračují. 

Když před čtyřmi roky vycházela deska L-Shaped Man, mnoho fanoušků bylo zklamaných a kritika tak trochu zuřila. Kapela Ceremony, která uchvátila punkový svět svými prvními powerviolence a hardcorepunkovými nahrávkami (Violence Violence, Still, Nothing Moves You a Rohnert Park), totiž už jedno takové malé zakolísání v očích skalních zaznamenala. Po ambiciózních turné například s Converge a vydávání na velkém hardcorovém labelu Bridge9 totiž přestoupili na mainstreamovější značku Matador a s Matadorem přišlo album Zoo a jejich koketování s indie punkem. 

Celý tenhle výčet je poměrně důležitý k pochopení, jak často a poměrně podstatně mění Ceremony svůj zvukový kabátek. Temný a velmi osobní L-Shaped Man těžil, možná až bezostyšně, z Joy Division i druhé vlny post-punku – v jeho pochmurných kulisách se zpěvák Ross Farrar vyrovnával s bolestně zlomeným srdcem a úmrtími v rodině i mezi přáteli. Na novince se Ceremony pouštějí zas někam dál a ve svém ohledávání osmdesátkového odkazu se ještě více utrhli ze řetězu. Pomyslně tak odzvonilo dřívější tvrdosti a nekompromisnosti, byť je kapela schopná úspěšně zahrát průřez tvorbou.

Rok 2019 opět přinesl v životě Ceremony změnu. In the Spirit World Now je převedla pod křídla metalově orientovaného labelu Relapse a kapela předestřela světu, jak ona sama reflektuje hudební osmdesátky. New Order, Gary Numan, ale i The Fall – veselé a jednoduché synťáky, často se opakující post-punkové motivy, funky kytary. Nejzásadnější je v tomto ohledu hned otvírák Turn Away the Bad Things, skladba s temným i pokorným jádrem zároveň. Farrar se inspiruje u Tarkovského i Billa Callahana a medituje nad zahořklostí jako o špatné cestě a snaží se s ní bojovat. Hned v závěsu je potom rozhodně skladba Presaging the End nebo numanovská From Another Age. V textech obecně Farrar, který studuje básnictví na univerzitě v Syracuse, od L-Shaped Man zvládá jít ještě více do hloubky. Témata smrti z minulé desky se tak nejvíce odráží ve skladbě Say Goodbye to Them.

In the Spirit World Now je pro svojí zajímavou básnickou mnohovrstevnatost v textech a odvázanost v rámci kapelního experimentování určitě deskou, kterou stojí za to si poslechnout. Její zvuk může ovšem místy působit trochu asepticky a možná až moc přehnaně vymakaně. Za schopnost vybrousit něco do absolutní dokonalosti sice patří Ceremony body navíc, možná by ale neškodilo nemuset nacpat na jednu desku všechny svoje nápady. Příliš mnoho hezkých sklíček vedle sebe může totiž začít trochu nudit.

O čem všem zpívá Ross Farrar na In the Spirit World Now a kde se inspiruje při psaní textů? Proč je na desce obsaženo i mluvené slovo – Farrarova báseň? Jak celá deska zní? A především, co by se jí všechno dalo vytknout? Poslechněte si celý rozhovor o naší desce týdne!

Ceremony – In the Spirit World Now (2019, Relapse Records)