Desperáti z Povodí Ohře nezkameněli ve Svatošských skalách a nahráli svou dosud nejveselejší desku

Když pětice Povodí Ohře vydala eponymní debut, byl to tak trochu velký třesk na zdejší alternativní kytarové scéně. Výrazný rukopis kytaristy Boušeho (jinak z kapely Esazlesa) a nezaměnitelná poetika frontmana Sisiho zásadním způsobem ovlivnili zvuk, který jednoduše nelze napodobit a kopírovat. Teď mají Povodí Ohře venku třetí album Místo odpočinku, v mezičase se stali jistotou zdejší alternativy a zároveň svou přímočarostí začali leckoho štvát. Nová deska to ještě podtrhne – a je to tak dobře.

„Rozhodně se nevzdáváme,“ říká v nadsázce Bouše ke dvěma neproměněným nominacím na ceny Anděl. „Chci Anděla, abych už konečně mohl skončit,“ dodává Sisi, který při tvorbě desky zažil nebývalou situaci – měl hotové texty a čekal, až se jeho spoluhráči vytasí s hudbou. Místo odpočinku je deskou o lásce, zradě a trestu, tedy normálním životě. V tradiční desperátské optice, jakou nikdo neumí tak jako Povodí Ohře.

Povodí přiznávají, že u nich není nikdy jasné, zda vydají další album – i tak jde ale o kapelu, která přežila mnohé jiné projekty členů. V souladu s písní Blud ale netvrdí, že se s léty automaticky dostaví rozum a rovnováha. A v tomhle nastavení fungují i dále, s hudbou svíravou jako důlní zával a zároveň energickou jako oslava, když vás z toho závalu vysvobodí.

Poslechněte si rozhovor s kapelou Povodí Ohře, kteří přišli do Modelářů uvést svou novou desku Místo odpočinku.