Dětství jako nebezpečná džungle. V románu Město světla řádí tlupa dětí mluvících tajným jazykem

9. září 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Obálka knihy Město světla

Město San Cristóbal leží na hranici s džunglí a žije v něm tajuplná tlupa dvaatřiceti dětí, které se ztrácejí a znovu vynořují v ulicích. Někdy mají v rukou nože, někdy v zápalu divné dětské hry také zabíjejí. Kniha španělského spisovatele Andrése Barby Město světla narušuje představy dospělých o tom, co je to dětství nebo kde je hranice mezi  civilizací a barbarstvím.

Hned první věta románu vyvolává nespočet otázek: „Když se mě někdo ptá na dvaatřicet dětí, které přišly o život v San Cristóbalu, má odpověď se různí podle věku tazatele.“ Co jsou ty děti vlastně zač? Překladatelka Anežka Charvátová nabízí trochu přenesenou odpověď: „Je to takový ústřední filozofický problém celé knížky. Co to vlastně je dětství? A jaký mají k dětství přístup dospělí? Barba sám říká, že jejich přístup je jaksi dvojaký. Na jedné straně z dětství dělají ráj na zemi, území radosti, veselí, spokojenosti, štěstí, takový cukrátkový, idylický svět, a na druhou stranu se ty děti snaží vychovat a udělat z nich dospělé.“

Město světla je vyprávěné suchým jazykem úředníka, který se ke kauze dvaatřiceti dětí vrací po dlouhých dvaceti letech. Paměť si osvěžuje novinovými články, videozáznamy a dokumenty. K pravdě ztělesněné tlupou dětí se nikdy opravdu nedostane. Dvaatřicítka je záhada, lidé se jich bojí, ale zároveň je fascinují. Právě touto dvojakostí připomíná romány pralesa, kde se civilizace potkává s barbarstvím. Jenže co je vlastně civilizace a co barbarství, ptá se Barba ve Městě světla. „Pro mě jsou horší barbaři ti takzvaní spořádaní občané, kteří na děti pořádají lov,“ myslí si Anežka Charvátová.

Jaké knihy číst, pokud si zamilujete Město světla? Poslechněte si Liberaturu o jedné z nejzajímavějších překladových knih roku 2020, kterou vydalo nakladatelství Paseka.

Spustit audio