Divná místa jsou všude. Vzniká nová platforma pro studium městské krajiny
„Jakékoliv místo může být divné místo, záleží na subjektivním vnímání každého člověka,“ říkají organizátoři úterní konference, studenti bohemistiky a filmové vědy pražské filozofické fakulty UK, kteří se loni sešli ve stejnojmenném semináři zaměřeném na procházky po pražských podivnostech. Seminářem to nakonec jen začalo, v úterý zahájili studenti celodenní konferencí dlouhodobý projekt pod názvem Divná místa, který chce shromažďovat texty, data a subjektivní pohledy na všechny aspekty dnešních měst. Trendující zájem o lokální záležitosti spojené s městskou krajinou, který se často projevuje populárním „oživováním,“ v tomto případě vyústil v novou platformu pro jejich studium.
„Odvedli jsme studenty ven do Prahy a pokusili jsme se otevřít nové vnímání města,“ popisuje začátek projektu Libuše Heczková z Ústavu české literatury a literární vědy na FF UK. „Náš seminář dostal název Divná místa, protože jsme zkrátka chodili na podivná místa Prahy. Mysleli jsme si, že to nikoho nebude zajímat, ale hned první den se zapsalo 101 studentů.“ Procházky po nejrůznějších městských stezkách jsou jednou z typických oblíbených činností dnešních městských obyvatel – lidé jako architekt Petr Kučera nebo výtvarník Pavel Karous, který zájemce provádí po ukázkách umění ve veřejném prostoru, mají čím dál tím nabitější rozvrh. Studentům ale procházky nestačily.
„Ač se to jmenuje divná místa, nejde jenom o místa, chceme přinášet nejrůznější pohledy na město a vše, co s ním souvisí,“ upřesňuje Noemi Purkrábová z filmové vědy. „K novému rozvažování o městě nás vedla koncepce rhizomu Gillese Deleuze, tedy jeho koncepce podhoubí. Začali jsme přemýšlet, jak jinak se dá vnímat město, když ho sami začneme procházet pěšky a cítíme k němu existenciální vazbu,“ dodává Libuše Heczková.
Skenovat realitu za oknem
Na konferenci s názvem Psát město vystoupili mimo jiné sociální antropolog Radan Haluzík, teoretička architektury Monika Mitášová, aktivisté Petr Zeman z Prázdných domů, František Marčík z projektu Naovoce.cz, umělci Epos257 nebo Michal Kindernay, který představil svoje projekty nazvané Noise windows a Zvukové mapy měst.
„Bydlel jsem v ulici, která byla hodně rušná, měl jsem problém si na to zvyknout po přestěhování do Prahy. Nemohl jsem spát a napadlo mě proto, že by bylo zajímavé vytvořit zvukové obrazy,“ vysvětluje genezi Noise windows. „Jsou to fotografie, které pořizuju z okna, ale pořizuju je několik hodin, v samotné fotografii se zobrazuje i zvuk, hlasité části jsou na nich vidět jako takové agresivní zářezy, takže z té fotky můžete cítit, jaká část dne byla hodně hlasitá.“ Noise windows jsou audiovizuálními záznamy převedenými do 2D reprezentace. „Jsou to vlastně vizualizace zvuku, ale ten zvuk je zapsaný přímo do obrazu - skenuju realitu za oknem a zapisuju do ní zvuk.“
Zvukové mapy jsou jeho záznamem procházek po Praze. „Vytvořil jsem si jednoduchý přístroj, který mi umožnil zaznamenat můj pohyb ve městě pomocí GPS a současně zaznamenat i hladinu zvuku v místech, kde procházím. Konceptem bylo hledání tichých míst, takže jsem většinou končil v parcích a z nich vyrážel hledat další tichá místa. Vznikají tak abstraktní mapy, na kterých je hlasitost zvuku pomyslným štětcem, hlasitá místa se zapisují do mapy hrubým způsobem, tloušťka štětce je větší a barvy jsou agresivnější, takže se z té mapy dá vyčíst, jak jsem zvuky jednotlivých míst vnímal.“ V sobotním vydání pořadu Distrikt si můžete poslechnout rozhovor s Kindernayem, ve kterém mimo jiné popisuje i svoje nejoblíbenější pražské místo pro soundwalk, neboli zvukovou procházku.
Vágní terén
Přednáška Radana Haluzíka připomněla hned v prvním bloku konference jedno z témat, která v poslední době začínají být populární i mimo akademické kruhy. Vágní terén označuje místa chaosu vyhřezávající z uhlazené městské zástavby, často zarostlá městskou divočinou. V poslední době se z kousků vágního terénu stávají dokonce prostory pro setkávání – jako v případě karlínského Přístavu 186 00, vzniklého na zarostlém pobřeží Rohanského ostrova, kde se má stavět čtvrť Rohan City. Haluzík začal příkladem sporu o obnovu okolí říčního ramene v podolském údolí.
„Revitalizace měla znamenat, že se to zalije betonem. A tak začal velký epistemologický spor o to, co to tam vlastně je. Jedna strana, která to tam chtěla provést, tvrdila, že je to rejdiště narkomanů, bezdomovců a krys, zatímco druhá strana to viděla jako panenskou divočinu nebo dokonce Amazonku. Ani jeden z těch pohledů neodpovídá realitě, je vidět, že pořád neumíme vágní terény uchopit, nezapadají do žádných z našich myšlenkově kognitivních kategorií.“ Podle Haluzíka naše neschopnost vágní terén lépe definovat souvisí s jeho proměnlivostí v čase.
„Vágní terény bývají produktem krátkého času, třeba jen jedné dekády, přes temporalitu se ale nakonec dají uchopit stejně, jako tato událost uchopila tento prostor, který ještě není hotový, ale už není stavbou,“ dává Haluzík téma do souvislosti s místem konání konference Psát město, nedávno obnoveným kinem U Hradeb, které pár desítek metrů od Karlova mostu znovu hostí události, avšak mezi nenahozenými hrubými stěnami.
Na studii vágního terénu pracuje momentálně kromě Haluzíka několik výzkumníků z různých oborů, koncem příštího roku by z jejich studií měla vzniknout kniha. „Ve městech dnes žije také spousta živočichů a rostlin. Je to logické, pole dnes často tvoří jeden obří lán jedné rostliny, většinou řepky, která je pro zvířata špatně jedlá a vedle je jeden lán jednoho jediného stromu, a to je smrk,“ vysvětluje Haluzík, proč mezi kolejemi v Bubenči běhají zajíci a u ministerstva vnitra lidé fotí divoké králíky. „V některých oblastech je už dnes víc zvířat ve městech než v přírodě. Například v Anglii je to spočítané, ve městě je víc ptáků než mimo města. Už i myslivci začínají mluvit o tom, že všechna zvířata kromě divočáků se zdržují okolo vesnic a měst.“
Bydlení ve fantasmagorii Pavla Béma
Haluzík ve své přednášce zdůraznil i problematickou stránku rozvoje měst. „Víme, že třeba Paříž je tak krásná díky Hausmannově přestavbě a že lidé si tehdy mohli díky nové výstavbě koupit akcie a vydělat na nich. Zároveň ale víme, že spousta z těch lidí, co bydleli vé staré Paříži, už nikdy nenašla ubytování v nových domech, v nové hausnamannovské Paříži. Sta tisíce lidí skončili neznámo kde.“ Velké městské proměny, které sice zkrásňují okolí, ale často nutí chudší městské obyvatele opustit své čtvrtě, souvisí s tématem vágního terénu také velmi úzce – vágní oblasti se často stávají domovem pro lidi, kteří jinde bydlet nemohou. Staví tu domky z materiálů, který je zrovna po ruce.
V archivu Distriktu najdete epizody pořadu, které se věnovaly projektům některých dalších účinkujících konference Psát město. Filmu Epose 257 a Marka Matviji se věnuje tato epizoda, rozhovor s Pražskou službou najdete tady. O záchraně Prázdných domů s Petrem Zemanem si poslechněte tu.
„V projektu o životě na ošemetných místech se tomuto tématu věnuje Karolina Pauknerová, která zkoumala například malý lesík na kraji Prahy, který mohl vzniknout díky ochranné zóně fantasmagorie Pavla Béma o olympiádě v Praze. Pro případ, že by náhodou byla olympiáda se zachoval obrovský lán jako ochranný prostor na kraji města.“ V malém hájíčku pak spontánně vzniklo několik malých staveb lidí bez domova. „Občas si myslíme, že bezdomovci žijí na ulici, protože chtějí, ale je to spíš tak, že by chtěli mít nějaký normální domov, ale z různých důvodů na něj nedosáhnou. Taky je to dneska civilizačně čím dál složitější a dražší. V projektu se ukazuje, jak se lidé snaží v těch spontánně zhotovených domcích realizovat jakýsi standard střední třídy. Mají oddělené zóny, kde se myjí, kde se vaří, kde je třeba krmítko pro ptáky. Dokonce mají skalku, kterou pečlivě zalévají, je to opravdu sofistikovaná snaha tam něco vytvořit. Často to končí tím, že jim to někdo zničí, dřív to často dělala městská policie z našich daní.“
Dalším z projektů studia vágního terénu se zabývá Štěpán Škoula. „Soustředí se na to, jak se v současných západoevropských městech s vágními terény pracuje, postindustrialismus a postkomunismus na města skutečně dolehl a otevřel obrovské prostory. Ukazuje, jak se z toho dělají jakési vágní parky, například na nákladovém nádraží na okraji Berlína, odkud poslední vlak vyjel za druhé světové a od té doby to zarůstá. Udělali z toho divoký park, a aby se to nějak oddělilo a měli jste pocit bezpečí, tak tam je turniket. Hodíte jedno euro a jdete. Štěpán říká, že teprve tehdy, když tam lidé měli turniket, začali to místo vnímat jako přírodu.“
Rekreační poznávací areál vznikl také například z bývalého letiště u Frankfurtu, kde byl jednolitý beton rozbit, vznikly cestičky, šipky a přitáhly spoustu zájemců. „I berlínská zeď, která měla území nikoho zprava i zleva, se stala takovým spontánním vágním parkem.“
Platforma pro fanoušky divných míst
Na závěr organizátoři konference uvádějí své vlastní příklady divných míst. „Může to být i situace – třeba v Brně když vyhraje Kometa, po ulicích chodí davy fanoušků a přes celé město je slyšet, že Kometa vyhrála,“ říká Markéta Svitáková, studentka filmové vědy, „Pro mě je to dům, kde jsem vyrůstala. Je na ulici Milady Horákové, kterou všichni znají. Zvenku ho mockrát viděli, ale když se sejde dolů do sklepů, jsou tam obrovské katakomby s klenutými stropy, je to jedna z těch věcí, co nejsou vidět, je třeba je najít,“ říká Noemi Purkrábková. „Já bych přidala Liboc. Stýká se tam sídliště, novostavba metra, stará zástavba, mlýny i kdysi věhlasná Šubrtova vila, která je dnes v rozkladu, ale dřív se tam scházela literární smetánka. Vedle toho všeho je podivná hospoda, Libocká studna, kde se můžete najíst třeba ve 2 ráno, funguje tam úplně jinej svět,“ doplňuje Dominika Doležalová.
„Teď po konferenci Divná místa rozhodně nejsou uzavřená událost, naopak, právě jsme to celé otevřeli pro další pokračování,“ říká jedna ze studentek Lucie Malá. „Budeme spouštět webovou stránku, máme facebookový profil, kde se může kdokoliv podělit o svoje oblíbené místo. Otevíráme tak tuto platformu i pro ostatní zájemce o podivná místa.“
Rozšířenou verzi reportu z konference Psát město si můžete poslechnout v sobotním vydání pořadu Distrikt.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
