Hororový Otesánek. Máte se bát a být dojatí zároveň, říká Jonáš Zbořil o své první próze Flora

„Jsou to místa, kde byla nějaká civilizace, ta zmizela a teď to zarůstá novou divočinou. Je to rub města, jsou to místa kolem železnice, urbexový místa, areály bývalých továren,“ říká Jonáš Zbořil o Stepi, prostoru ve Floře. Pro jeho knihu ho konkrétně inspirovaly Slatiny, kolonie na rozhraní pražské Michle a Nuslí.

Proč ho taková místa fascinují? „Líbí se mi, že je tam nepořádek, hodně to reflektuje moje vědomí, kde taky není úplně pořádek. Já se vždycky pokouším svůj život rozdělit na nějaké kategorie, udělat v tom pořádek a mít v tom jasno. A pak zjistím, že to nejde,“ popisuje s tím, že má možná ADHD nebo je prostě takový. „A možná v tom nejsem sám, ale jsme v tom jako lidi všichni,“ dodává Jonáš.

Flora je de facto příběh o Otesánkovi, hlavní postavy Adam a Sára ve Stepi najdou bytost, která je částečně přírodní a částečně propojená všemožnými kabely a dráty. „To“ pojmenují Flora a starají se o ni ve starém zahradním domku po Adamově babičce. A dějí se věci.

Proč se má čtenářstvo u Flory bát a být dojaté zároveň? Z jakých důvodů Jonáš rekonstruuje Otesánka? A proč by byl z románu skvělý film? Pusťte si novou epizodu Litu s Jonášem Zbořilem v přehrávači nad textem.