Žluté květy, incest a transgenerační trauma. Sto roků samoty je povedený seriál, má ale hluchá místa
Dá se stěžejní dílo magického realismu Sto roků samoty přenést na plátno? Tvůrci nového seriálu, který měl premiéru na konci minulého roku, to zkusili. O tom, jak to dopadlo, si v novém Litu povídají Honza s Evou.
„Z prvních dílů jsem byla trochu zklamaná, ten text je barvitý a hravý a neměla jsem pocit, že to vidím i v seriálu,“ hodnotí nejdřív velmi skepticky Eva. Po osmi dílech, tedy polovině seriálu, ale moderátorka hejt přehodnotila. „Na konci jsem brečela, vlastně je to asi docela monumentální dílo,“ dodává.
Předloha kolumbijského spisovatele Gabriela Garcii Márqueze spatřila světlo světa v roce 1967, pro české publikum pak v překladu v roce 1971. Práva k seriálové adaptaci dali tvůrcům až Márquezovi synové.
„Některé scény jsou trochu na sílu, jsou tam hluchá místa, kdy člověk potřebuje znát knižní předlohu,“ říká Honza, ale nešetří chválou na seriál, který vypráví rodinnou ságu na pozadí kolumbijských dějin přelomu 19. a 20. století. „Je to dobrý seriál,“ shrnuje.
Evě se líbila pohřební scéna, ve které na zem padá tisíce žlutých květů, Honza se zase zamýšlí nad celkovou filozofií slavného díla kolumbijského nobelisty.
Jak si tvůrci seriálu poradili s často problematickými sex scénami? Cítíme se sami i u kupování jogurtu? A stojí za to počkat si na zbylých osm dílů seriálu Sto roků samoty? Pusťte si novou epizodu Litu.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.