Žluté květy, incest a transgenerační trauma. Sto roků samoty je povedený seriál, má ale hluchá místa

„Z prvních dílů jsem byla trochu zklamaná, ten text je barvitý a hravý a neměla jsem pocit, že to vidím i v seriálu,“ hodnotí nejdřív velmi skepticky Eva. Po osmi dílech, tedy polovině seriálu, ale moderátorka hejt přehodnotila. „Na konci jsem brečela, vlastně je to asi docela monumentální dílo,“ dodává.

Předloha kolumbijského spisovatele Gabriela Garcii Márqueze spatřila světlo světa v roce 1967, pro české publikum pak v překladu v roce 1971. Práva k seriálové adaptaci dali tvůrcům až Márquezovi synové.

„Některé scény jsou trochu na sílu, jsou tam hluchá místa, kdy člověk potřebuje znát knižní předlohu,“ říká Honza, ale nešetří chválou na seriál, který vypráví rodinnou ságu na pozadí kolumbijských dějin přelomu 19. a 20. století. „Je to dobrý seriál,“ shrnuje.

Evě se líbila pohřební scéna, ve které na zem padá tisíce žlutých květů, Honza se zase zamýšlí nad celkovou filozofií slavného díla kolumbijského nobelisty.

Jak si tvůrci seriálu poradili s často problematickými sex scénami? Cítíme se sami i u kupování jogurtu? A stojí za to počkat si na zbylých osm dílů seriálu Sto roků samoty? Pusťte si novou epizodu Litu.