Márquezových Sto roků samoty je magická luštěnka plná opakování, incestů a prasečích ocásků
V dalším díle podcastového speciálu Buchty čtou se Ivana Veselková, Zuzana Fuksová a středoškolský pedagog Stanislav Zajíček zabývali románem Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze, který pojednává o šesti generacích rodu Buendíů z fiktivního města Macondo.
Ivanku zajímalo, jak by mělo být podle Stanislava dílo charakterizováno třeba u maturity. Podle něj by bylo žádoucí o románu říct, že tento majstrštyk vydaný roku 1967 zaznamenal těžko popsatelný úspěch a pak debatovat o tom, proč dílo tak dlouho odolávalo filmařům.
Ivanka si lámala hlavu nad tím, proč se pořád o knize omílá, že jde o vrcholné dílo magického realismu. Standa ji nabídl svou interpretaci - že jde hlavně o metaforu a rébus, který je třeba vyluštit. Pak se ještě probíralo, proč se v díle skoro všechny postavy jmenují stejně, což není zrovna uživatelsky příjemné. Standa vysvětlil, že jména jsou repetitivní proto, že se v rámci generací opakují podobné charakterové vlastnosti a čas zde není lineální.
Řeč byla ještě o nestandardních vztazích na stránkách knihy – včetně těch sexuálních až incestních. Standa vysvětloval, že sexus je i podle řecké mytologie strašidelná síla, takže chápe Márquezovy postavy, které se zamilují třeba do vlastní tety. Zuzana upozornila na to, že v díle vystopovala i freudovské téma - jedna postava tam totiž z nešťastné lásky jí hlínu, takže se podle ní zasekla v orálním stadiu - a pak už se mohlo jít pomalu domů.
Poslechněte si, jak Buchty čtou Sto roků samoty.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.