Dřevorubci jsou drsní samostatní muži. Do práce ale chodí většinou oholení

26. květen 2016

Lumbersexuál by to měl v lese těžké, do vousů totiž lezou klíšťata. Opravdoví tvrdí chlapi, jakými dřevorubci jsou, do práce chodí většinou oholení. Nebojí se těžké práce a jde jim každý den tak trochu o život. Zároveň jsou to ale muži, kteří dobře znají přírodu, umí být dlouho sami, zvládají precizní práci s náročnou technikou bez zranění, pravidelně se holí a vlastní svoji pilu. Nebo koně.

Michal Jindra vstává každý den ve tři hodiny ráno. Jeho první kroky vedou do maštale, kde už netrpělivě čekají jeho dva koně, až je nakrmí. Jedním z nich je Gábina, čistokrevná kobyla rakouského norika, což je klidné, lehčí a dobře pohyblivé zvíře, které snadno chodí v kopcích nebo v kamení. Prostě ideální pomocník do lesa. Koně snídají dvě hodiny, během kterých zvládne muž nebo žena s povoláním kočí vykydat hnůj a uvařit si třeba vajíčka. „Až se koně najedí, tak jedu do lesa a odpracuju si pracovní den,“ popisuje Jindra. Pracovní doba koně je podle evropských norem pět hodin, pak už se jim začnou únavou zavírat oči a musí odpočívat. „Vrátím se domů, odstrojím koně, nakrmím je a eventuálně si jdu na chvíli lehnout,“ vypočítává dál kočí polesí Višňová, který minulý měsíc s Gábinou vytahal asi tři sta kubíků dřeva, tedy asi tři sta tun, které pak z lesa odvezl traktor. Jeho den pokračuje tak, že ve čtyři odpoledne jde koně znovu nakrmit a vykydat hnůj, to samé se opakuje v osm hodin. Hlavní prací kočího a jeho kobylky je příprava pokáceného dřeva pro traktor, tzv. svazkování nebo tahání klád na skládku. „Oproti strojům se koně dostanou prakticky všude a neodřou ostatní stromy,“ vysvětluje Jindra. Kolik toho kůň vytahá, záleží na síle dřeva, jak tahá daleko, a také na jeho kondici. Pětiletá Gábina před sebou má ještě dobrých deset let služby. „V patnácti letech si ji necháme na dožití nebo bude vozit vnoučata,“ usmívá se kočí.

Vetřelec v lese

Kromě koňů můžete v lese potkat i jejich úplný opak – obrovský, hlasitý stroj připomínající příšeru z Vetřelce jménem harvestor. Mašina strom pokácí, odvětví a rozmanipuluje do dříví. Operátor ovládá hlavici namontovanou na hydraulické ruce, která dosáhne do deseti až jedenácti metrů. Vybírá si označené stromy lesníkem, nebo takové, kterým se ulomila špička a už dál nerostou. Václav Vocásek tuto práci dělá už třináct let. „Náročné to je hodně, aby to člověk dobře zvládal, tak se s harvestorem musí učit pět až šest let,“ říká. Stroj ovládá pomocí tlačítek, joysticků a pedálů rukama i nohama a v kabině, která se otáčí o 180 stupňů, sleduje také zpětnou kameru. „Naprogramujete si do počítače, co ze stromu chcete vyřezat, tedy jakou má mít délku a průměr, a stroj to udělá za vás,“ popisuje. „Z lesního závodu mi řeknou, jestli mám dělat velikosti třeba ‚dvojky‘, ‚trojky‘, ‚čtyřky‘, ‚pětky‘.“ Zvířata se kupodivu harvestoru nebojí, hlavně okolo páté hodiny přijde Václava Vocáska pozdravit třeba liška nebo srnka. Nejhorší jsou pro něj houbaři, kteří se vždycky, když slyší zvuk harvestoru, přijdou podívat, a operátor je musí vyhnat. Bezpečná vzdálenost od největšího stroje v lese je totiž šedesát metrů.

03636557.jpeg

Dřevorubeckým svalům nejvíc svědčí mák

Základní míra lesníků je již zmíněný kubický metr. Jedenačtyřicetiletý dřevorubec z Višňové jich denně průměrně porazí deset až patnáct. Právě tohle dřevo potom na skládky vozí traktor nebo kočí s koněm. Těžba dřeva je fyzicky opravdu vyčerpávající, a tak muž nejraději snídá mák, protože obsahuje vitamín E, který dělá dobře svalům. Kromě nich v lese potřebuje hlavně pilu, benzín a ochranné prostředky, jako jsou helma, sluchátka proti hluku, neprůřezné boty, kalhoty a vibrační rukavice. „Nastartuju pilu, udělám ve stromě zářez ve tvaru V a z druhé strany trochu výš hlavní řez a musí tam zůstat tzv. nedořez. To je vlastně něco jako pant, tím strom drží ve směru, aby nespadl jinam, než chci. Musí být velký alespoň dva centimetry, a když ho přeříznu, tak strom spadne kamkoliv,“ vysvětluje svoje know-how. Sám pochází z lesnické rodiny. „Můj děda byl hajný, i bratr tady pracuje. Svého syna to naučím, ale jestli v rodinné tradici bude pokračovat, si nejsem jistý. Člověk to musí mít opravdu rád.“

Pokud vás zajímá práce v lese, máte dvě cesty, jak se stát dřevorubcem. Můžete se po skončení základní školy přihlásit na dřevorubecká učiliště, kde získáte základní znalosti o tomto povolání. Ovšem naprostá většina dřevorubců z polesí Višňová absolvovala kurz, kde se přeučili. „Člověk, aby se mohl stát dřevorubcem, musí mít slušnou fyzickou kondici, šikovnost a vytrvalost. Práce v lese je víceméně o určité míře samostatnosti a vytrvalosti,“ říká Vlastimil Sahula z lesního závodu Konopiště, pod který Višňová spadá. Vstává se podle ročních období, takže v létě jsou muži už v pět hodin ráno v práci. „Nejde vydržet déle než do jedné kvůli vedru,“ dodává Sahula. Zájemci o vyšší vzdělání si mohou najít tříletý obor lesní mechanizátor. Jednou ze základních výbav dřevorubců je vlastní pila. „Lidé se o svůj majetek lépe starají,“ směje se.

03636595.jpeg
03636577.jpeg

Klíšťata ve vousech jako hrozba lumbersexuálů

Dřevorubec je přitom povolání, o kterém ve městě panují ty nejromantičtější představy. Bytelná móda evokující pracovní oblečení lumberjacků z hustých sekvojových lesů Severní Ameriky se v zámoří prosadila po finanční krizi v roce 2008. Připomínala práci a zároveň i dobrý deal: flanel, džíny a dělnické boty toho v době, kdy nemáte příliš na utrácení, hodně vydrží. Po rozmařilém trendu metrosexuálů, tedy mužů, co o sebe pečují „příliš“, se do kurzu znovu vrátila testosteronová, chlapská vizáž, která ale dá často stejně práce jako nagelované vlasy. Trend „lumbersexuálů“ se v posledních letech dostal i k nám a v ulicích Prahy, Brna nebo Olomouce můžeme tu a tam spatřit zarostlé muže v kostkovaných košilích mířící do barber shopů, kde se o jejich vousy stará holič klidně i hodinu a půl v kuse.

Lumbersexuálové se ale opravdovým dřevorubcům nepodobají v podstatě v ničem. „Košile nebude největší problém, to spíš ta sekerka, která se v lesnictví už dlouho nepoužívá. Místo ní máme pilu. Dlouhé vousy tady také nikdo nenosí, opravdu jsem v lese nikoho takového nikdy neviděl,“ směje se výrobní náměstek lesního závodu Konopiště František Dvořák fotografii z internetu. „Do vousů totiž lezou klíšťata,“ dodává vedoucí polesí Višňová Jaroslav Jačka. S čím souvisí mužská touha dívat se na jiné muže se sekerou za opaskem, je na psychologický rozbor. Rubat dřevo chtěl i deprimovaný vraždící holič ze seriálu Monty Python ve skeči „Dřevorubecká píseň“, během kterého ovšem vyšlo najevo, že se ve skutečnosti chce převlékat do ženských šatů, a který je jedním z nejznámějších skečů britské televizní zábavy vůbec.

03636562.jpeg

„Dřevorubečky“ existují!

Na sousedním polesí pracuje jako kočí žena a ženy se stávají i lesními nebo revírnicemi. Jaroslav Jačka zažil i dvě „dřevorubečky“ s motorovou pilou. „Měl bych z nich strach, byly moc silné, fyzicky příliš zdatné,“ směje se. Těžba dřeva je tedy opravdu mužská práce. „Mně to nechybí, protože já mám v pěstební činnosti dost dělnic,“ říká pan Jačka. Smrk potřebuje na záhonech růst čtyři roky, borovice dva roky, listnáče dva až tři roky a jedli to trvá nejdéle, i pět let. Výsadba se koná brzo na jaře a na podzim. Malým stromkům v lese škodí člověk spíš výjimečně. „Je to spíš ojedinělý vandalismus, lidé jsou spíš zvědaví, než že by nějak systematicky škodili. Největším problémem jsou motocyklisti s terénními čtyřkolkami.“

Listnáčům a jehličnanům je spolu v lese dobře

03636570.jpeg

Letošní rok není pro lesníky nijak veselá doba. „Odstraňujeme následky loňského sucha a loňských zimních a větrných kalamit,“ popisuje vedoucí polesí Višňová Jačka. „Vedoucí polesí znamená, že mám na starosti zhruba necelých 3000 hektarů lesa ve státním majetku. Mám pod sebou tři lesní a zajišťujeme kompletní péči o les, výsadbu, péči o vysazené stromečky a samozřejmě také lesní těžbu, výchovu lesních porostů a částečný odbyt dřeva.“ Vedoucí polesí Jačka je velkým příznivcem smíšených lesů. „Na tomto polesí byla před 90 lety velká mnišková kalamita. Lesy se pak obnovily smrkem, zhruba z šedesáti procent – a zbytek borovice. Kromě nich teď sázíme dub, buk, jedle, případně i lípy a javory.“ Obliba smrku není překvapivá – jedná se o nejužitečnější hospodářskou dřevinu, využívá se opravdu všestranně. Jenže monokultura není „udržitelná“. „Vzhledem k těm klimatickým změnám je důležité, aby se pěstoval pestrý les,“ říká Jačka. Vypěstovat listnáč je zhruba dvojnásobně nákladné, i tak polesí Višňová myslí na příští generace, kterým bude les sloužit. Jestli je nepříznivé počasí způsobené klimatickými změnami, neví. „Člověk nemůže říct, jestli je to klimatická změna nebo nějaká epizoda, která je rok dva, ona už taková epizoda nedávno byla.“

Hledáte adrenalinové povolání? Staňte se stromolezcem

03636492.jpeg

Kromě dřevorubců, kteří pracují s pilami na zemi, existuje i speciální povolání stromolezec. Ten se s pilou pohybuje ve výšce dvaceti až třiceti metrů. V lese začínal v osmnácti i Roman Iliev. „O dva roky později mě oslovil kolega, jestli nechci dělat stromolezectví. Ta práce mě fascinovala, vždycky jsem chtěl dělat něco jiného než ostatní. Také se mi líbí ten adrenalin a mám rád přírodu.“ Oproti klasickým těžařům se pohybuje ve městech. „Nejčastější důvod, proč se řežou stromy, je kvůli nám lidem, kvůli provozní bezpečnosti. Suché větve nesmí padat na chodníky a zraňovat chodce nebo auta,“ vysvětluje Iliev. „Máme takové speciální nahazovací sáčky, rukou si nahodíme silonová lanka do koruny, připneme se k sedáku karabinami a šplháme nahoru po laně,“ popisuje sedmadvacetiletý muž, který nyní vede dvě firmy, a do korun stromů se proto už nedostane tak často, jak by chtěl. Práce stromolezce je dost nebezpečná. „Člověk musí dávat pozor na každý krok, všechno musí vyzkoušet dvakrát až třikrát, protože pád z dvaceti metrů je velké riziko. Všichni jsme pojištění,“ říká Iliev o svých kolezích, kterých je po České republice asi dvě stě certifikovaných. Města v Česku dělí na ta, která si na zeleň potrpí a snaží se pravidelně sázet a ošetřovat, a pak na taková, která jenom kácí. „Hodně jsem ošetřoval například v Ostravě, ta je hodně zelená a město se stará. Potom to funguje i v Mostě a nejlepší jsou Teplice, tam jsou krásné udržované parky a do stromů dávají hodně financí.“ Velkým přáním Romana Ilieva je vylézt na sekvoji, která má 60 nebo 70 metrů. „V České republice mě asi nejvíc bavil červený dub ve Frýdlantu za Libercem, který je 350 let starý. To byl obrovský strom.“

03636579.jpeg

Bonus:

Spustit audio