Dřív se chodili lidi prát do klubů, dnes trollí na netu. Vzpomínat na staré kluby můžete na Facebooku

11. duben 2018

„Zdá se mi, že dnešní publikum je pozérštější než dřív, kluby jsou ale zase profesionálnější,“ zamýšlí se Věra nad proměnami pražské klubové scény. Před dvěma lety založila s kamarádkou Karolinou facebookový profil Zaniklé pražské kluby. Stránky původně zamýšlené ke sdílení osobních vzpomínek sleduje čím dál víc lidí, kteří posílají plakáty, fotky i historky z dnes už neexistujících míst. Pokud si z prokalených nocí něco pamatujete, můžete přispět také.

„Potkaly jsme se před časem na jednom benefitu. Začaly jsme si psát jakožto bývalé pankerky – matky na mateřské, kde jsme všude byly a co viděly. A pak nás to jednou napadlo sepsat,“ vzpomíná Věra na vznik facebookové stránky, která má už víc než 1 600 fanoušků. Zpočátku zveřejňovaly hlavně vlastní vzpomínky na kluby, které znaly a navštěvovaly. Systematicky začaly kulturní prostory mapovat až po roce. „Průlom nastal, když jsme zveřejnily post o klubu Bunkr. Najednou se ozvalo asi 100 fanoušků a taky spousta kapel a všichni se chtěli podělit o své zážitky,“ říká Karolina. Zájem je tak velký, že Karolina s Věrou plánují vydat o zaniklých klubech knížku.

Štamgasti ze squatu

Článků a postů už zveřejnily víc než 40 a pokračují dál, od 90. let totiž v Praze fungovaly desítky klubů a kulturních prostorů. Tipy posílají sami fanoušci. „Někdo nám vždycky napíše: ‚Ještě jste nepsaly o tomhle místě.‘ Já pak shromáždím dostupné informace z webů nebo od známých a Karolina to sepíše,“ vysvětluje Věra. „Po zveřejnění se pak obvykle ozývají další lidé s dalšími vzpomínkami, a tak se to průběžně doplňuje.“ Nejvděčnější skupinou pamětníků jsou provozní, barmani a samozřejmě fanoušci. Většina míst měla svého štamgasta, který měl místo na baru a většinou také nejlepší přehled, co se v klubu děje.

Karolina a Věra na žižkovském dvorku, kde sídlil klub Matrix

Karolina s Věrou mapují jak klasické kluby, tak hospody s kulturním programem a squaty, kam taky obě chodívaly na koncerty. Věra dokonce pár dní na Milušce zvané Prase (menším squatu vedle známé Milady) pár dní přespávala. „Každé město by mělo mít svůj squat už jen proto, že jde o kulturu dělanou zdola, nezávislou na dotacích a grantech. Na rozdíl od klubů nefungují za účelem zisku, je to dobrovolná, solidární činnost, občanská aktivita, která si zaslouží podporu,“ myslí si Karolina.

Míň politiky a větší póza?

„Nejsme socioložky nebo historičky, neděláme žádný odborný přehled klubové scény, je to spíš o našich osobních zkušenostech,“ dodává Karolina a zamýšlí se nad tím, jak se pražský klubový život změnil za posledních 20 let. „Co si pamatuju z mládí, tak se lidi chodili do klubů častějc poprat, dnes politiku víc řeší na Facebooku. A taky se v klubech nekouří, má to úplně jinou atmosféru a ty nejzajímavější debaty se kolikrát vedou venku.“ Věra přidává i zkušenost organizátorky koncertů. „Kluby mají většinou lepší zvuk, nedělá se všechno tak na koleně. Zdá se mi ale, že fanoušci byli dřív na koncerty natěšenější, možná proto, že třeba na přelomu tisíciletí jich nebylo tolik. Dnes jsou lidi pohodlnější, znechucenější, možná rozmazlenější. Nechce se jim nikam chodit a hlavně platit,“ uzavírá se smíchem Věra.

„V Matrixu jsem byla jednou a bylo mi hrozně zle.“ Poslechněte si v audiu historky ze zaniklých pražských klubů a jak se pražská scéna vyvíjela a změnila.

autor: Alžběta Medková
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.