Environmentální žal. Jak si poradit s hlubokým smutkem z vymírání druhů a klimatických změn?

smutek - samota
smutek - samota

Potkávám čím dál víc smutných lidí. Nevědí, jestli jejich děti v budoucnu najdou zdravé místo pro život. Samotné se mě často dotknou filmy o zanikajících ostrovních státech. A přesto mi lidé dokážou do očí tvrdit, že klimatická změna neexistuje. Potkala jsem se s dalšími ženami, které trpí podobným pocitem smutku, a oslovila i terapeutku, která se rozhodla tomuto věnovat. Nakonec jsem pochopila, že i lidé, kteří sami stojí v opozici, tím žalem nejspíš sami trpí. Jen jinak.

„Pamatuju si to úplně přesně. Měli jsme tam les a v něm rostla taková krásná, zelená, krátká, jemná tráva. To bylo v devadesátkách a tenkrát se hodně řešily kyselé deště. Já jsem tu trávu měla fakt ráda a najednou se tam začala objevovat ošklivá vysoká tráva jako na poli. A někdo mi řekl, že je to kvůli kyselým dešťům,“ říká mladá umělecká kurátorka Tereza, kterou environmentální žal provází od dětství.

Podobný typ emocionální daně z ekologických ztrát jako jeden z prvních popsal už významný americký přírodovědec Aldo Leopold ve své knize A Sand County Almanac z roku 1949. „Jedním z trestů ekologické výchovy je žít sám ve světě plném zranění,“ píše Leopold. Upozornil tak mimo jiné na to, že environmentální škody vnímají na vlastní kůži hlavně lidé, kteří mají k přírodě sami hluboký vztah.

smog - město

„Lidi mají často tendenci to snižovat a říkají, že si to nesmíš tak připouštět. Ale myslím si, že oni sami cítí, že všechno není v pořádku. Jen v naší společnosti přetrvává tendence zavírat před tím oči a myslet si, že sami s tím nic nezmůžeme. A tím se bránit té zodpovědnosti, která na nás leží,“ vysvětluje svou osobní frustraci Petra, aktivní členka hnutí Limity jsme my. To se mimo jiné snaží poukázat na to, že my sami a naše zdraví jsou přírodou, kterou je potřeba chránit.

„Hodně mě trápilo, že nejsem jediná, kdo upozorňuje na to, že něco je špatně. Bylo pro mě hodně stresující, že máme tolik vědeckých podkladů, a přitom na těch nejvyšších místech jako by nás nikdo neposlouchal. Cítila jsem bezmoc. A čím dál víc se začíná ukazovat, že jsem nebyla jediná. Konečně se o tom trochu mluví,“ říká Petra a dodává, že jí poslední měsíce vlévají novou naději do žil. „Vidím okolo sebe spoustu lidí, které to naopak motivuje a kteří v těch pocitech našli inspiraci pro to, že je potřeba něco začít dělat. Když pak člověk vidí kolem sebe, že nám jde o společnou věc, mnohem líp se proti projevům zármutku bojuje společně.“

Vypalování pralesů v Amazonii

„Já bych to spíš nazvala tak, že prožívám environmentální vztek,“ popisuje své pocity demografka a socioložka Akademie věd Michaela, která je na rodičovské dovolené. „S kamarádkami jsme založily skupinu Ženy 365, ve které řešíme, co nás trápí z pozice žen a matek. Zjišťujeme, že na ženy dopadá klimatická krize daleko víc než na muže, co se týče té péče a každodenní starosti,“ vysvětluje často opomíjený rozměr věci.

A protože tento problém pociťuje čím dál víc lidí, začala se mu profesně věnovat i terapeutka Zdeňka Voštová. „Nejčastěji se setkávám se smutkem. Smutkem z toho, že nenávratně zaniká část přírodního světa. Například vymírají některé druhy nebo se proměňuje krajina. A protože někteří lidé vnímají přírodu jako nedílnou součást své osobnosti, tak potom uvědomění si těchto ztrát prožívají podobně jako ztrátu někoho blízkého,“ říká mi Zdeňka.

Proč jsou v Česku aktivisté a neziskovky podezřelým jevem?

03482304.jpeg

„Nemyslím si, že by byli Češi lhostejní v tom smyslu, že by neměli názory. Naopak. Někdy mají názory velmi silné,“ říká socioložka a bývalá mluvčí levicové občanské iniciativy ProAlt Tereza Stöckelová. „Druhou věcí je kapacita angažovat se v nějakém sociálním hnutí. To souvisí třeba i s tím, kolik lidí se nachází v ekonomicky prekérní situaci. Pokud nejste z Prahy, tak jen dojet na demonstraci stojí peníze, které nemusíte mít. A nám Pražákům se může zdát, že je to pár korun.“

„Všechny moje klienty spojuje pocit bezmoci. Je to velmi těžké, uvědomovat si ohrožení světa tak, jak ho známe. A snažit se proměnit svůj životní styl tak, aby byl víc trvale udržitelný. A zároveň si uvědomovat, jak moc malý dílek mozaiky to ve svém konečném důsledku je. Protože ke skutečné proměně by byla potřeba změna na nějaké celospolečenské, mezinárodní úrovni. A to se vlastně neděje,“ popisuje svou praxi a s citelnou naléhavostí v hlase dodává: „Každý truchlí svým vlastním způsobem. Ne každý si musí projít všemi fázemi zármutku, někdo může skočit z toho vzteku rovnou do čtvrté fáze deprese. Nebo se můžeme vrátit zpátky. I ten, kdo už se dokázal smířit s realitou, se může ocitnout v situaci, kdy zažívá znova depresivní pocity a vidí celou situaci jako bezvýchodnou.“

Oplakali jste vysychání vaší oblíbené studánky z dětství a umírající korálové útesy? Máte na krajíčku, když vidíte fotky plastových oceánů? Nebo byste někomu nejradši dali pěstí?