Evropské čarodějnice i časoví migranti. Norská série HBO Zpřítomnělí a francouzská Marianne od Netflixu

Ze seriálu Zpřítomnělí
Ze seriálu Zpřítomnělí

HBO a Netflix se rozhodli podpořit evropskou fantastiku. Norský seriál Zpřítomnělí spojuje policejní drama s vizí světa plného časových migrantů z různých historických období. Francouzská Marianne zase roubuje dekadentní estetiku frankofonních extrémních hororů na vyprávění o temných návratech do dětství ve stylu Stranger Things. A v obou případech je na co koukat.

Přistěhovalci z minulosti

První norská produkce stanice HBO by docela dobře mohla inspirovat spoustu lokálních seriálových klonů z celého světa. Její výchozí zápletka se totiž týká celé planety. Všude po světě se začnou zničehonic objevovat lidé z různých historických období, od pravěku až po nedávnou minulost. Tito „časoví migranti“ se stávají novými obyvateli měst a přinášejí si do nich svou kulturu a způsoby myšlení. Není těžké uhodnout, že tvůrci vycházejí ze současné migrační krize a xenofobních nálad vůči uprchlíkům. Dávají ale tomuto problému novou dimenzi. Co když uprchlíci nepřicházejí odjinud, ale ze stejného místa, jen v jiném čase? Svým způsobem jsou pořád doma, ale působí tu daleko exotičtěji než všichni přistěhovalci z třetího světa dohromady.

Samotný seriál se ale soustředí jen na Norsko, kde se mezi paneláky procházejí vousatí vikingové, v parku mají políčeno na drobnou zvěř tlupy pralidí a po silnicích koně táhnou kočáry vezoucí středověkou šlechtu. V přístavu zároveň někdo unáší a vraždí čerstvě zpřítomnělé lidi z minulosti. Tomuto zločinu se věnuje tým složený z lehce cynického detektiva a historicky první norské vyšetřovatelky pocházející z jiné dějinné epochy – bývalé štítonošky z 11. století Alfhildr.

Ze seriálu Zpřítomnělí

Zpřítomnělí jsou v podstatě policejní drama se vším všudy. Dva hlavní vyšetřovatelé řeší spletitý zločin, ale zároveň i svoje pracovní nebo osobní problémy a nakonec i vztah k sobě navzájem. Vyšetřování ale zároveň slouží jako dobrý průvodce po světě, který na první pohled vypadá jako naše současnost, jenže díky přítomnosti lidí z dávných dob v něm na každém kroku nacházíme nějakou zvláštnost. Právě z těchhle drobných nápadů se skládá fantastický svět seriálu. Většina z nich nějakým způsobem naráží na problémy multikulturní společnosti – otázky identity jsou tu spojené s lidmi, kteří mají pocit, že se narodili ve špatné historické epoše, policisté jsou nedůvěřiví vůči nové vyšetřovatelce, která sice umí skvěle házet kamenem, ale počítač viděla poprvé na akademii a její vikingský přístup k tělesnosti může působit nepatřičně pro lidi narozené v jednadvacátém století.

Tvůrci vytvořili klasickou evropskou „kvalitní“ televizní sérii – cyklus, který jednoduše, ale účinně míchá populární žánry se společenským komentářem. Oproti americkým seriálům působí jeho výprava poněkud chudě a účelově, ale to si Zpřítomnělí bohatě vynahrazují vycizelovaným scénářem a sympatickými a dobře zahranými postavami.

Ze seriálu Marianne

Noc s nabroušenou čarodějnicí

Zatímco pod dohledem HBO v Norsku vznikl komorní, koncentrovaný, ale možná trochu moc neokázalý počin, Netflix naopak ve Francii zaštítil až předvádivě nablýskanou produkci, na kterou se sice dobře kouká, ale zároveň z ní cítíme snahu polapit příliš mnoho vzteklých krvelačných psů najednou. Seriál Marianne vypráví o mladé spisovatelce, která právě uzavírá sérii hororových románů o čarodějnici jménem Marianne. Těsně po vydání posledního dílu zjišťuje, že v její rodné vesnici žije starší paní, která je přesvědčená o tom, že je inkarnací čarodějnice z jejích knih. A postupem času se stále více ukazuje, že má dost možná pravdu.

Vizuálně Marianne připomíná frankofonní extrémní horory jako Mučedníci, Noc s nabroušenou břitvou nebo Kalvárii s jejich naturalistickou estetikou vyžívající se v bezútěšné krajině, dekadenci a naturalistické tělesnosti. Tvůrci Marianne si ale mnohem méně libují v předvádění hraničních fyzických i psychických stavů. Krutých a obludných výjevů je v ní dost a dost, ale příběh jako by se zároveň snažil dotknout žánrové polohy, která je ve skutečnosti úplně protichůdná – nostalgických osmdesátkových retro záležitostí jako Stranger Things. V zápletce filmu najdeme stopy Stephena Kinga (kromě návratu do místa dětství z románu To určitě minimálně ještě motiv spisovatelky, která je nucená pokračovat v nenáviděné brakové sérii, což připomíná román Misery), ale i hrátky se satanismem, motiv stěhování příšery do různých těl, hrdiny vyrovnávající se s traumaty minulosti a spoustu dalších a dalších motivů. Všechny jsou na sebe bohužel navršené tak chaoticky, že vytváří hodně chatrnou dějovou konstrukci. To je obzvlášť problém vzhledem k tomu, že tvůrci by nepochybně rádi, abychom se s hrdiny sžili a prožívali s nimi hluboce osobní, katarzní momenty. Což se moc nedaří, když autoři zároveň s postavami smýkají od jedné efektní scény ke druhé a mění jejich náladu podle momentální potřeby.

Ze seriálu Marianne

Většina frankofonních hororů také neměla příliš komplexní děj a také sázela víc na iracionální logiku noční můry. Zároveň se ale netvářily jako velké příběhy o síle přátelství a hledání ztracených vazeb s minulostí. Po vynikající první epizodě se také Marianne začne čím dál víc ztrácet v labyrintu morbidních nápadů, které jsou samy o sobě často působivé, ale neskládají dohromady žádný souvislý celek. Seriál nakonec působí spíš jako příjemně zvrácená jízda hororovým lunaparkem než jako poctivě odvyprávěný strašidelný příběh.

Více o evropské fantastice HBO a Netflixu, vikingské tělesnosti a starších ženách pronásledujících hororové spisovatelky si poslechněte v novém díle Ektoplasmy.