Ex Machina je spíš umělá než inteligentní
K vlně indie sci-fi je těžké z pozice fanouška žánru necítit sympatie. Zároveň je ale těžké skrývat fakt, že často jsou to právě a jen sympatie, které podobné filmy drží nad hranicí zapomnění.
Přinejmenším od chvíle, kdy syn Davida Bowieho Duncan Jones uvedl v roce 2009 do kin svou schizoidní sci-fi komořinu Moon, se psalo o tom, že na periferii filmového průmyslu vzniká zajímavá alternativa k mainstreamu, kterému vládnou superhrdinové a jejich nabušené rozpočty. Skromnější podmínky otevírají prostor pro okrajová témata, originální nápady i osobitější autorský přístup k režii.
Ex Machina je režisérským debutem Alexe Garlanda, tvůrce výrazně spjatého s osobností britského stylového ekvilibristy Dannyho Boyla. Ten zfilmoval jeho román Pláž a podle Garlandových scénářů natočil i filmy 28 dní poté a Sunshine. Scénář k Ex Machině dovedného prozaika nezapře, obzvlášť ve svěže plynoucích dialozích a jasně charakterizovaných postavách. Nosná myšlenka možná není vzorem originality, ale je dostatečně poutavá – nesmělý geek Caleb vyhraje zaměstnaneckou loterii, která ho opravňuje k tomu, aby strávil víkend s podivínským miliardářem a majitelem nejvlivnějšího vyhledávače Bluebook Nathanem.
Uprostřed divokých hor v luxusním sídle seznámí Nathan Caleba s elegantní Avou, první umělou inteligencí, a navrhne mu zvláštní formu Turingova testu: i když Caleb ví, že Ava je robot, má formou několika sezení vyzkoušet, zda ji začne vnímat jako lidskou bytost. V izolovaném sídle se rozehrává zvláštní vztahový trojúhelník, který těží napětí z faktu, že samotný test nemá jasně stanovená pravidla. Kde končí běžná interakce a začíná manipulace? A jaké jsou Nathanovy skutečné motivy?
Solidně vystavěné paranoické jádro filmu se může opřít o precizní design. Od puristického interiéru, v němž dominuje šedá masa a strhující výhledy do divokého údolí (natáčelo se v chrámu organické architektury, norském hotelu Juvet Landscape), přes využívání (post)moderních pláten k posílení významu jednotlivých motivů až po precizní práci s ambientně expresivním zvukovým doprovodem je Ex Machina typickou ukázkou propracované současné sci-fi, jakousi lo-fi verzí futuristických „muzikálů“ Josepha Kosinského (Oblivion, Tron: Legacy).
Garland nezapře tvůrce, který má vše rozmyšlené do detailu. Bohužel podobně jako v případu (pře)ceněného filmu Her i tady je záliba v naleštěném povrchu upřednostněna před skutečnou promyšleností. V Ex Machina všechno teoreticky přesně funguje. Úsporný model vyprávění, vyhraněné charaktery, rytmizace děje sedmi sezeními Avy a Caleba i úmyslně minimalistický popis světa, do nějž je děj zasazen.
Prakticky je ale film odkázaný na povrch – nejen na skvostný design, ale i na herce, kteří své jednorozměrné charaktery zvládají s bravurou. Kontrast mezi tvárným ňoumou Calebem a suverénním macho miliardářem Nathanem je v podání dua Domnhall Gleeson a Chris Isaacs až komediálně bryskní, dánská kráska Alicia Vikander pak filmu vládne svou záludnou krásou i křehkostí.
Nicméně všechno, co se poutavý děj snaží posunout do sféry metafyzického tázání po podstatě lidskosti i k ambiciózní reflexi vztahu muže a ženy, je v jádru polopatické, krotké a podřízené spíš okamžitému efektu než hlubšímu smyslu. Místo zneklidnění se dostavuje apatické vědomí, že film potvrzuje nejočekávanější hypotézy.
Postavy mohou filozofovat u plátna Jacksona Pollocka, režisér může nonšalantně Avin přerod doprovodit secesním půvabem Klimtových maleb, Caleb může citovat u horské bystřiny Oppenheimera, to však z Ex Machina bystřejší film nedělá. Spíš naopak, právě ve chvíli, kdy se Garlandův debut nejvíc snaží říznout do masa, je jeho vyznění nejrozpačitější. Obzvlášť, když má kameraman Rob Hardy tendenci nadužívat kýčovité taktilní detaily, které zdůrazňují fyzické sblížení člověka a stroje, a subtilní protisvětla, která se zase snaží dokázat, že Ex Machina je svým založením spíše art než mainstream.
Pokud je největší Calebovou obavou, že Ava náklonnost k němu jen předstírá, já se pro změnu obávám, že film své inteligentní jádro jen průhledně imituje. Dialog s ním je tak rozhodně uspokojivý spíš formou než naprosto zapomenutelným obsahem.
Hodnocení: 60 %
Ex Machina – Alex Garland, USA / Velká Británie, 2015, 108 min
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
