Existuje málo tak rozmanitých jevů jako výuka dějepisu ve školách, říká v reakci na BIS historik

„Existuje málo tak rozmanitých jevů jako to, jak se učí dějepis ve školách. Hodnotit výuku dějepisu jako celek předpokládá obrovskou komplexní záležitost. Je mnoho škol, učitelů a spousta učebnic s různými výklady. BIS není ten typ instituce, která by vytvářela takto obrovský výzkum,“ říká Matěj Spurný z Filozofické fakulty. Oba hosté se shodují, že za prohlášením BIS nestál žádný velký výzkum a patrně se jednalo o zobecnění celospolečenských problémů: „Ta debata se vede už několik týdnů a vzhledem k tomu, že žádné relevantní informace nepřišly, vyvozuji z toho závěr, že informace není podložená výzkumem týkajícím se reálných situací ve škole, ale spíš vychází z nějakého širšího kontextu, například dezinformačních kampaní z prostředí internetu a sociálních sítí. Bylo to nešťastné, vztáhnout to ke školní praxi,“ dodává Kamil Činátl z Ústavu pro studium totalitních režimů. Matěj Spurný ještě dodává, že ti lidé, kteří jsou nekritickými konzumenty dezinformačních webů, jsou lidé různých generací, a je tedy otázka, jak se to dá vztáhnout k současné výuce dějepisu.

Studenti historie: Ironie je součástí našich životů, měla by být i součástí dějepisu ve školách

• Upravit
• Smazat

Na netradičním historickém workshopu s názvem Dějiny a ironie studenti ukázali, jak můžou Simpsonovi nebo internetové memy posloužit v hodinách dějepisu. Kateřina Sixtová a Martin Babička navázali na tradici historických dílen na Filozofické fakultě, které mají za cíl propojit studenty historie s učiteli dějepisu. Ironie je podle nich součástí běžné mezilidské komunikace, a proto by neměla chybět ani ve školních třídách.

BIS se ve svých pozdějších prohlášeních snaží obhájit tím, že chtěla pouze upozornit na nebezpečí, které skýtá neznalost moderní historie. Realita školních lavic se ale podle Kamila Činátla proměnila: „Máme výzkum z posledních let, kterého se zúčastnilo přes 1000 učitelů, z výzkumu vyšlo celkem jednoznačně, že je tam velký posun.“ Učitelé by se ale stále měli zabývat tím, jak proporčně rozloží výuku starších a novějších dějin. Podle Kamila Činátla ale předpoklad, který se v médiích často reprodukuje, už dnes zdaleka neplatí: „Nelze to ale zjednodušovat do silné teze, že se moderní dějiny neučí. Mně spíš tohle generuje otázku, proč se v tom veřejném diskurzu tento předpoklad tak urputně drží. Možná by si to zasloužilo nějakou pozornost, k čemu to kdo potřebuje,“ dodává Činátl.

Národní divadlo na snímku z roku 1958|foto: Fortepan,FORTEPAN / Kurutz Márton,CC BY-SA 3.0,©

To, co je za prohlášením BIS podle Matěje Spurného cítit, je něco ještě staršího než Sovětský svaz. Jedná se spíš o české tradiční vyprávění národního obrození, které má své kořeny už u Palackého a které stojí na sepětí českého slovanského etnika se slovanstvím. Podle Spurného se ale dnes setkáme častěji při výuce dějin s napětím mezi českým slovanským elementem a německým: „Ten zarytější stereotyp je spíš ten nacionální český než ten panslovanský.“ Problém přetrvávajícího panslovanství ve výuce českých dějin zmiňuje také BIS. Kamil Činátl říká, že se během své učitelské praxe s něčím takovým nesetkal. To, co ale podle něj ve výuce dějin výrazně dominuje, je silný národní narativ: „Už v tom není nějaká silná emocionalita ve stylu ‚žáci Igora Hnízda pláčou ve třídě‘, když se mluví o Husově smrti, ale je to stále nějaké silné myšlenkové schéma, jak vůbec se učíme přemýšlet o dějinách. Tedy perspektivou národní. Nejde o to vyndat národní vyprávění z hodin dějepisu, o tom nemluvíme, mluvíme o tom, jak s ním zacházet tak, aby ta identita byla kriticky reflektovaná,“ dodává Kamil Činátl z Ústavu pro studium totalitních režimů.