Fascinuje mě svět společenského okraje, říká Aleš Palán

„Po úspěchu šumavských samotářů jsem předpokládal, že je pro mě tohle téma uzavřené,“ vrací se Aleš Palán k předchozí knize, u které jsme mohli snít o tom, jaké by to bylo, kdybychom jednou skutečně utekli z civilizace a usadili se uprostřed šumavských lesů. Po jejím vydání se mu prý ale začaly od čtenářů scházet tipy na další „pošuky“, a tak je začal objíždět. „Našel jsem několik naprosto fascinujících bytostí. Byl jsem uhranut tím, jak je svět společenského okraje pestrý, měly úplně jiné příběhy, názory a postoje než samotáři ze Šumavy. Když jsem měl takové lidi asi tři, řekl jsem si, že by to za knížku stálo.“

Čtěte také

Šumavští samotáři mě donutili víc přemýšlet o spodních patrech svého života, říká Aleš Palán

Aleši Palánovi se nakonec podařilo najít takových svérázů osm. Zatímco šumavské samotáře spojovala určitá přirozená mystika nebo duchovnost, v nové knize podobnou linii nenajdeme. „Většinou tam sice taky je, mám tam dokonce příběh františkána Anděla, jediného českého skutečného poustevníka. Ale jejich spojitost je skutečně jen v té samotě. Tentokrát jsem vzal do hry i lidi, kteří na ni neutekli, ale třeba se do ní narodili a prožili na ní celý život, někdy i s rodiči nebo dětmi,“ vysvětluje Aleš Palán.

Svou radikálností rozhodně vyčnívá Bajza, který přes dvacet let žije ve starém vojenském autě a skrývá se v bažinách mezi jihočeskými rybníky. „Nechce od společnosti vůbec nic, žije až tak na hraně, že v zimě je třeba tři týdny na hladovce, a když je to k nevydržení, zkoumá, jestli v kořence nezůstal poslední kmín, nebo si opeče na ohni lišejník. I když je jeho svoboda vykoupená takovou krajností, nikdy si nikomu neřekne o pomoc. Radši by chcípnul hlady, což opravdu není nadsázka. Taková je to hrdost.“