František Štorm: Byl jsem vždycky vandrák

„Žádná hračka mi nevydrží dlouho,“ říká František Štorm s ohledem na širokou škálu svých aktivit, a ač on sám o sobě neváhá mluvit jako o poloroztěkaném šílenci, neúnavně nás zásobuje bobtnajícím a inspirativním dílem, které možná vyrůstá z makabrózního podhoubí, ale skrývá v sobě i nemálo lásky. Do pátečního Echa se vrátil po dvou letech, během nichž vyšlo i dosud aktuální album Master's Hammer Fascinator.

Co vás zaměstnávalo v těch dvou letech, co jsme se neviděli?

Páchal jsem různé nepřístojnosti, nahráli jsme desku, byl jsem na několika ayahuascových ceremoniích, kde pochytil nějakou inspiraci, a od té doby páchám ještě šílenější nepřístojnosti. Třeba jezdím s kapelou.

Master’s Hammer dál fascinovaně pilují sveřepý metal staré školy

• Upravit
• Smazat

Žádná jiná domácí kapela, a to nejen pokud se bavíme o tvrdé kytarové hudbě, se historicky nedočkala takového mezinárodního ohlasu jako svojští blackmetalisté Master’s Hammer. Porevoluční alba Ritual a Jilemnický okultista z nich udělala kult, který jim zajistil status vlivných ikon, na které se nezapomínalo ani v letech nečinnosti. Nic nevadilo, že už v devadesátých letech si kapela z metalu tak trochu i tropila žerty, jejich až neumětelský zvuk byl silnější.

Poté, co se v roce 2009 Master's Hammer vrátili albově, jsou už nějakou dobu i aktivní koncertní kapelou. Jaké jiné tvůrčí činnosti jste musel opustit, abyste se takhle intenzivně mohl věnovat kapele?

Já mám vlastně opačný pocit. Já ty aktivity násobím, nabaluju na sebe různé věci – třeba jsem začal malovat, to jsem v životě nedělal. Takže některé písničky vznikají tak, že nejprve vznikne obrázek a pak teprve text.

Od letošní zimy jsme taky připravovali výstavu do Brna s Vladimirem 518. Konalo se tam Grafické Bienále, kde jsem měl malou doprovodnou výstavu. Ta příprava se samozřejmě protínala s muzikou, vyhrabávali jsme s Vláďou šuplíky a kombinovali věci, které k sobě jdou nebo nejdou. Tak jsem si některé věci uspořádal zpětně v hlavě, dokonce na mě vykukovali z šuplíků různí strašáci, zpětné inspirace. Možná se to odrazilo i v nějakých věcech, které jsme pak páchali s kapelou.

Překvapil jste něčím sám sebe, když jste koukal na svojí starší tvorbu?

Někdy jo. Někdy se člověk diví, jaké blbosti dělal. A někdy jsem se divil, co za exponáty vybral Vladimír, jaké nesmysly, které pro mě nemají vůbec žádnou cenu, ale pro něj jo, protože je sentimentální. Ostrý hiphoper, ale jemný…

Když jste se bavili o tom výběru, chápal jste jeho motivace?

Vlastně jo, protože on je náš fanoušek a nebyl nestranný.

Řekl byste, že vám návrat Master's Hammer na pódia změnil život?

Já byl vždycky vandrák, takže mě to začalo nějak víc bavit – i ten život okolo, i přes ty samozřejmé útrapy. Ale to vykoupení a satisfakce na pódiu je obrovská.

S Master's Hammer jste si vždycky utahoval z toho, že jste nanicovatí muzikanti. V současnosti už byste to asi neřekl…

Ona to není věc hudebního výkonu, píseň je třeba zkomponovaná primitivně na tři akordy, ale když se zahrají přesně a s nějakou silou, tak se s tím dá objet celý svět. To jsme si teď ověřili. Netvrdím, že ty písničky jsou nějak muzikantsky náročné, je to o energii, kterou do toho vložíme.

Letos jste se po letech nevydal na svou obvyklou dovolenou na indické pláži. Nahradila vám tuhle absenci Latinská Amerika?

To ne, protože to nebyla žádná dovolená, nýbrž tvrdá práce. My jsme si tam nepřijeli prohlížet nějaké památky nebo galerie, ale poznávat nové lidi, novou energii. Hořce lituju toho, že se do Indie kvůli práci ani letos nepodívám.

Obdivuju třeba kapelu Cult of Fire, které letos hrála v Bengalúru, to je země, kde bych si jednou taky rád zahrál.

Dříve jste se vůči koncertování vymezoval s ohledem na trmácení, které to přináší. Co se změnilo?

Ten opruz je furt stejný, ale ta satisfakce a ta energie, co jde z těch stovek lidí zpátky na pódium, je naprosto úžasná, to je nenahraditelné. To neumí žádná droga. Ve frontách na odbavení na letišti jsme se těšili, kdy už budeme hrát.