„Gaučový rasismus nikdy nezmizel.“ S historikem Ondřejem Danielem o proměnách české nesnášenlivosti

9. leden 2018
Extremisté se sešli na pražském Můstku

Devadesátá léta v Česku nebyla jen dobou bezstarostných parties a kulturního boomu, ale taky obdobím výrazné vlny násilí, desítek rasových vražd a zločinů z nenávisti. Je dnes situace lepší, nebo můžeme čekat návrat násilí? Nejen proměny české neonacistické scény popisuje v rozhovoru historik Ondřej Daniel.  

Proč bylo na začátku 90. let ve společnosti tolik nenávisti?

Na to existuje spousta různých teorií a analýz. Někteří historici mají tendenci popisovat 90. léta jako období nevinnosti, já si naopak myslím, že řada negativních jevů, které provázejí českou společnost dodneška, má kořeny právě v tomto období, v době pokusu o společenskou transformaci. V prvních letech po sametové revoluci se nový režim teprve utvářel a moc de facto ležela na ulici, takže mohlo docházet, a také docházelo, k řadě podobných excesů. Práh tolerance násilí byl v té době nižší, i když česká společnost je obecně hodně nenásilná a snaží se násilným konfliktům vyhýbat.

Můžete jmenovat nějaké příklady zločinů z nenávisti, které se v té době staly?

Rasových vražd nebo zločinů z nenávisti se odehrálo v 90. letech několik desítek, ale přesná čísla nebudeme mít asi nikdy, protože tehdy neexistovaly jasné policejní metriky. Podrobné seznamy sestavují například organizace Romea nebo Antifa. Řada z těch vražd také neměla úzkou souvislost se skinheadskou subkulturou, se kterou jsou nejčastěji spojovány, ale šlo třeba o vyřizování účtů mezi kriminálními gangy a rasový podtext byl u nich až druhotný. U jiných to tak nebylo nebo se ty motivy kombinovaly. Například v Lipkově u Klatov došlo v roce 1991 v podstatě k úspěšnému pokusu o pogrom na romskou rodinu, která měla údajně vazby na klatovské podsvětí. Vyřizování účtů mezi taxikářskými gangy ve spojení s rasovou nenávistí vyvrcholilo tak, že se pachatelé dobyli do toho romského domu a jednoho z předáků, Emila Bendíka, zavraždili.

Pogrom v Klatovech 1991

Nedávno jste vedl procházku po místech, která mají souvislost se zločiny z nenávisti. Která místa v Praze jsou v tomhle ohledu zajímavá?

Například na Seifertově ulici na Žižkově existoval hotel Tichý, kde se na přelomu dubna a května 1990 konal velký skinheadský koncert. Vystupovalo tam mnoho kapel v čele s Orlíkem. Subkultura skinheads tehdy procházela bouřlivým boomem. Zajímavá byla třeba účast Vladimíra Franze na téhle akci, který si představoval, že skinheadi budou fungovat jako nějaká domobrana, jako hodná síla. Tedy, když půjde paní večer z práce a bude se bát, tak řekne skinheadům, ať ji doprovodí, a už se bát nebude. Trochu se mu to ale vymklo z rukou. Po koncertu vyšlo do ulic několik desítek mladých rozjařených chlapců nabitých testosteronem, kteří táhli ulicemi, a kdo se jim zdál být jiné barvy pleti, tak tomu ukázali, že podle nich nemá v Praze co dělat. Mezi napadenými byl i zaměstnanec kanadské ambasády, proto se to pak docela řešilo. První rasové vraždy pak byly spáchány bezprostředně po tomhle pokusu o pogrom.

Důležité je i náměstí Winstona Churchilla na Žižkově, kde se odehrála v listopadu 1997 poměrně velká protirasistická manifestace. Byla to reakce na vraždu súdánského studenta VŠE Hassana Elamina Abdelradiho. Samotná vražda, která byla v médiích samozřejmě prezentovaná velmi negativně, a pak i následná demonstrace znamenaly přelom ve vnímání rasových vražd. Na této manifestaci se sešli představitelé z takřka celé politické scény, někteří mluvili celkem střízlivě, jiní méně. Relativně střízlivě se vyjadřovali tehdejší reprezentanti ODS, ale například Miloš Zeman, který byl předsedou Parlamentu, apeloval na úplné zrušení hnutí skinheads. Josef Lux z KDU-ČSL chtěl zase zakázat Sdružení pro republiku – Republikánskou stranu Československa, což bylo vlastně zbytečné, protože se stejně během několika let rozpadla na dvě křídla a skoro přestala fungovat. Snad každý měl tehdy potřebu se k tomu vyjádřit.

Ondřej Daniel působí v Centru pro studium populární kultury, věnuje se tematice subkultur, nacionalismu a postsocialistické změny. Je autorem knihy Násilím proti „novému biedermeieru“ a jako spoluautor se podílel například na publikacích Kultura svépomocí, Listening to the Wind of Change nebo Populární kultura v českém prostoru.

Mohli bychom to shrnout tak, že po násilných 90. letech se situace v nultých letech uklidnila a zdálo se, že se podobná éra nevrátí, a teď to zase vypadá, že nenávist ve společnosti je stále přítomná, a dokonce narůstá? 

Je to svůdná teorie, která má řadu pro a proti. Ze současné situace, kdy se projevují výrazně protimuslimské, protiimigrantské a v jiné části populace zase protiruské nálady, můžeme mít pocit, že se nenávistná atmosféra 90. let začíná vracet. Zatím ale jde naštěstí jen o verbální nenávist, která nevyvrcholila žádnou vraždou.

Také v letech 2000 až 2010, která se nám mohou zdát relativně klidná, docházelo k významným trestným činům, jako například je vražda Oty Absolona ve Svitavách v roce 2001. Ta mohla, ale nemusela mít rasový podtext a je dodnes otázkou, zda z ní nebyl obviněn někdo, kdo ji ve skutečnosti nespáchal, jen proto, že to byl a je aktivní neonacista. I v těchto letech ten rasový rozměr žil někde skrytý, ale jasně vyplul na povrch v roce 2008 v Janově, kde došlo k pokusu o pogrom na domy obývané hlavně Romy. Ve stejném roce došlo ve Vítkově na Moravě ke žhářskému útoku na romskou rodinu, který byl snad kvalifikován jako pokus o vraždu. Je tedy otázka, jestli byla situace vůbec kdy klidná. I během ekonomické krize se konala řada protiromských pochodů, kterých se neúčastnili jen členové neonacistických bojůvek, ale i běžní občané severní Moravy, severních Čech a dalších méně ekonomicky úspěšných regionů České republiky.

Pravicoví extrémisté

Jak se neonacisté a rasističtí skinheadi od 90. let změnili?

Například Jan Charvát z Fakulty sociálních věd má teorii, že v případě rasistických aktivistických skupin existuje sinusoida, která začíná mobilizací, následuje vzestup aktivit až na maximum a pak dochází k utlumení způsobenému buď generačním vyčerpáním, stažením předních aktivistů do soukromí, nebo policejní represí. Za těch 25, 30 let existence ultrapravicových skupin u nás se dá vypozorovat několik vrcholů. Jsou to raná 90. léta, pak jejich úplný konec a začátek nultých let a určitě ten rok 2008.

Jsou dnes v tomto ohledu nejvíc nebezpeční právě neonacisté a rasističtí skinheads, nebo nějaké jiné skupiny?

Dnes podobné nenávistné myšlenky projevuje mnoho takzvaně obyčejných lidí, nemusí to být už vůbec svázáno s nějakou subkulturou. Řada ultrapravicových nebo neonacistických aktivistů si to uvědomuje a nemá potřebu svůj příklon k ultrapravici nebo neonacismu veřejně deklarovat. Spíš se skrývají za pojmy kultury, identity nebo obrany českých hodnot, aniž by někdo dokázal říct, co to české hodnoty jsou. Dochází tak k bizarním situacím, kdy někdo ze stejných důvodů brání sekulární hodnoty a někdo křesťanské. V dnešní, možná zjednodušeně řečeno, postfaktické době, době, kdy nic nemusí být pravda a všechno je dovoleno, ztrácí subkulturní a aktivistický rozměr svůj význam.

„Neonacisté často sehrávají alibi pro gaučový rasismus, který je daleko rozšířenější,“ tvrdí Ondřej Daniel. Týká se násilí jen extremistů, nebo za něj může celá společnost? Poslechněte si celý rozhovor.