Generace na rozcestí: Kam z dětského domova?

Polsko: Čekání na startovací byt
Kde budu bydlet? To je nejčastější otázka dětí, které mají opustit v osmnácti dětský domov. V Polsku se pro ně snaží najít volné městské byty, od státu pak dostanou do výbavy pár tisíc zlotých. Začátky dospělosti mimo dětský domov jsou ale pokaždé hodně těžké.

Před třemi lety opustil varšavský dětský domov také Karol Laczkowski. Co bylo pro něj na začátku, při startu do dospělého života nejhorší?„Hlavně jsem si musel najít bydlení. Nejdříve jsem proto žil v chráněném bytě našeho dětského domova a dva roky jsem čekal, až se uvolní nějaký městský byt,“ říká mi jednadvacetiletý mladík. Pomáhala mu v tom vychovatelka Anna Chrzanowska. „Doba čekání na takový byt se pohybuje od jednoho roku do tří let. Žádost na město podáváme tak dva roky před odchodem dítěte z domova, aby už bylo na seznamu čekatelů. Město v takovém případě dává peníze také na základní opravu bytu. Většinou jde totiž o bydlení, které vyžaduje rekonstrukci,“ říká mi paní Anna. Opravovat musel i Karol.

„Musel jsem, protože byt byl po jedné starší paní. Na povinnou základní opravu od města jsem čekal další půlrok. Zbytek jsem si dodělal už sám.“ Kromě peněz od města dostal Karol také příspěvek od státu. „Částka je úměrná délce pobytu dítěte v domově. Čím více let tady stráví, tím více peněz dostane. V průměru to ale vychází v přepočtu na čtyřicet tisíc korun. Vždy je to ale málo. Na dětské domovy stát ještě pamatuje. Ale na bývalé chovance úplně zapomíná. Byli, odešli, jsou vyškrtnuti z evidence, ať se sami starají,“ zoufá si paní Chrzanowska.

Karol Laczkowski dnes pracuje jako asistent v jedné soukromé investiční firmě. Kolegům ale neřekl, že vyrostl v dětském domově. „Naše společnost a vrstevníci se bohužel dívají na děti z domova velmi stereotypně. Myslí si, že musí krást, mlátit ostatní a podobně. Proto o své minulosti raději nemluvím,“ dodává na závěr Karol Laczkowski.
Poslechněte si celou reportáž zpravodaje ČRo v Polsku Petra Vavroušky.

Česko: Nejsme tak blbí, i když jsme z ústavu
V České republice žije v dětských domovech a výchovných ústavech šest a půl tisíce dětí a mladých lidí. Ti se po odchodu z ústavní péče musí spolehnout na svou rodinu, přátele nebo sami na sebe. Jedinou systematickou pomoc na cestě skutečným životem jim poskytují neziskové organizace, které tak suplují nefungující systém následné péče.

Jana ve svém bytu v Domě na půli cesty |foto:Zuzana Rejchová

„Tak jdem až do třetího patra,“ vede mě 25letá Jana do svého bytu v Domě na půli cesty občanského sdružení Sámovka. Jedné z organizací, která poskytuje ubytování a pomoc mladým lidem z dětských domovů, výchovných nebo diagnostických ústavů. Se dvěma sourozenci byla odebrána biologickým rodičům, když jí byly tři roky. Otec týral oba sourozence i jejich matku. Od své biologické matky byla odebrána i devatenáctiletá Adéla s mladším bráškou, v jejich případě kvůli nevyhovujícím sociálním podmínkám. V dětském domově žila 8 let, pak začala pro neshody s jednou z vychovatelek utíkat a skončila ve výchovném ústavu.

Adéla zatím pracuje v jediné sociální firmě v České republice, která poskytuje podporované zaměstnání mladým lidem z ústavní péče. V Café Rozmar pracuje jako pomocná pracovní síla a bydlí v Domě na půli cesty. Jana se po odchodu z dětského domova vydala divočejší cestou, utekla s prvním přítelem, zažila jaké to je nemít peníze, přijít o práci i skončit na ulici. Má pětiletou dcerku, a právě kvůli ní se rozhodla hledat štěstí v Praze.

Adéla chce být vzdělaná|foto:Zuzana Rejchová

Obě dvě mají své plány a sny. „Už ve výchovném ústavu mě inspirovala kamarádka. Obě dvě jsme chtěly být vzdělané, ukázat všem, že nejsme tak blbý, i když jsme z ústavu. A obě dvě jsme přihlášený na školu a jsme spokojený, že ten první krok jsme udělaly,“ popisuje pyšně Adéla první věc, kterou se jí podařilo v samostatném životě dokázat.
Poslechněte si celou reportáž Zuzky Rejchové.