Ghostface Killah: chutná konzerva hiphopové nostalgie

6. leden 2011

Čtyřicetiletý klasik Ghostface má v rámci devítihlavé saně jménem Wu-Tang Clan speciální pozici: jeho šílený, nebojácně emocionální flow, potrhlé slovní hříčky, kvalitativně poměrně vyrovnaná diskografie a hlavně spontaneita a nepředvídatelnost z něj dělají nejcharismatičtějšího člena east-coast klanu.

Stejně jako většina ostatních Wu-Tang spřízněnců, i on si vytrvale lebedí v old-schoolovém zvuku a své sbírce zaprášených funkových vinylů. Jeho nové, v pořadí už deváté album Apollo Kids, není výjimkou.

Po předchozím lehce bizarním výletu na pole r´n´b se Ghostface noří do povědomých vintageových vod a na mnoha místech dává sentimentálně vzpomenout na dřevní časy hiphopu. Milý retro sound, soulové vokální samply z 60. a 70. let, vášnivý projev, zběsilá kadence, odrzlá přirovnání i kurážné postřehy z ulice - Apollo Kids působí jako trochu skromnější bratr mistrova vrcholného The Pretty Toney alba (2004), v jehož rámci Ghostface předvedl dokonalý balanc na hraně hiphopové autenticity a mainstreamového zvuku.

02224451.jpeg

I kvůli zmíněnému staromilství je tohle album občas označováno za antitezi opulentního opusu Kanye Westa My Beautiful Dark Twisted Fantasy: místo ryze současného hédonistického soundu nabízí Ghostfacova novinka esenci pamětihodné wu-tang estetiky - hiphop z časů, kdy se ještě chleba krájel šaolinským mečem.



Příjemným překvapením dvanáctiskladbové kolekce je její soudržnost - tempo desky nebrzdí nudné skity ani ploché instrumentálky. Je tu jen entuziast Ghostface, válcující v podstatě všechny z pozvaných fajnových hostů (GZA, Black Thought, Busta Rhymes, Killah Priest ad.) a jeho zručně konzervovaná nostalgie.

Spustit audio