Hašek v Medvědím tanci trochu zakopává

03120385.jpeg
03120385.jpeg

Tak jako spousta dalších umělců došel i Jaroslav Hašek uznání až po své smrti. Zato ovšem se vší parádou. Dnes je jeho jméno v učebnicích, Švejk vyšel snad ve všech světových jazycích a jeho filmová adaptace běží alespoň dvakrát do roka v televizi. Nejrůznější Haškovy biografie by s přehledem zabraly aspoň jednu polici knihovny. Tentokrát se ale dostal i do beletrie – do nové knížky Ireny Douskové.

Irena Dousková se do paměti většiny národa dostala hlavně svou knížkou Hrdý Budžes, kterou ovšem ještě mnohem víc proslavila Bára Hrzánová v divadelním zpracování. Právě díky Budžesovi se Dousková zapsala jako vtipná a originální autorka čerpající ze svých životních zkušeností komunismem odkojeného děcka. Tahle charakteristika je ale tak trochu zužující. Její nová kniha Medvědí tanec je totiž úplně jiná.

Dousková tentokrát nevychází z vlastních prožitků a ani se nezabývá socialistickou minulostí. Za námět si zvolila poslední dva roky života jednoho z nejslavnějších českých literátů – Jaroslava Haška. Tehdy ještě zneuznaný autor Švejka přesídlil na počátku 20. let se svou ruskou ženou do Lipnice nad Sázavou, kde se pokoušel psát, chodil do hospody, vymýšlel nejapné vtípky a hlavně stonal.

Zdálo by se tedy, že Dousková napsala knihu o Haškovi. A nakonec to tak z mnoha míst i zaznívá. Jenže to není tak úplně pravda. Postava Haška tu sice je, ale vlastně jen tak mimochodem. Stojí na stejné úrovni jako všechny ostatní, které si řeší své vlastní problémy. A tak tu vedle sebe žije malý Tonda, který ztěžka usíná v posteli po zemřelé babičce, vinárník Bondy, dopisující si s Kafkovým otcem, katolický kněz, který si není jistý, jestli náhodou nepočal syna se svou hospodyní, a spousta dalších figurek, mezi nimiž je zcela náhodou i umírající Hašek. O každé z nich se však dozvíme jen pár základních informací, takže není úplně jasné, čí příběh vlastně Dousková chtěla vyprávět.

03085353.jpeg

Celá kniha je navíc psaná v er-formě, tudíž ani nemá vypravěče, který by děj rámoval svým vlastním zorným polem. Paradoxně je ale právě tenhle způsob stavby textu to nejzajímavější, co autorka nabízí. S jazykem totiž Dousková umí pracovat tak brilantně, že i když popisuje vnitřní děje jednotlivých postav ve třetí osobě, jako by tak o sobě mluvily ony samy. Jemnými změnami ve vyjadřovacích prostředcích se jim dostává pod kůži a vytváří těžko popsatelné spojení introspekce s vnějším popisem.

Tenhle pozoruhodný jev ovšem nakonec ještě umocňuje tápání, které vzbuzuje celá kniha. O kom to vlastně je? Kdo nám to vypráví a co nám chce sdělit? Medvědí tanec je autentický a poetický obraz meziválečného Československa, knížka, která se dobře čte, i když se v ní vlastně nic neděje. Co tam ale dělá ten Hašek?

Irena Dousková: Medvědí tanec
Brno: Druhé město, 2014. 296 stran.