Hellwana v Czechingu 2018: Udržuju si hladinu nafoukanosti

Hellwana
Hellwana

Mladá rapperka a zpěvačka přináší na rapovou scénu nová témata. Letos si vysloužila nominaci v hudebně exportním projektu Czeching Radia Wave a 25. září vystoupí společně s dalšími nominovanými na akci Czeching Showcase v klubu MeetFactory.

Na české hudební scéně moc rapperek není. Situace se ale naštěstí začíná měnit, rapperka a zpěvačka Monika Evans alias Hellwana, objev roku 2017, je jednou z těch, které do českého rapu přináší nový pohled na věc. Objevila se zničehonic s velmi výrazným a sebevědomým projevem a s EP Sunbeam, které je ovlivněno grimem, r’n’b, neo-soulem i trapem. Skvěle rapuje, ale i zpívá, a na koncertech ukazuje, že je také skvělá performerka. Ve svých textech i na Instagramu podporuje pozitivní vztah k tělu a staví se za novou generaci dívek. Mezi své oblíbené umělce a umělkyně řadí třeba zpěvačku Jorju Smith nebo rappera Skeptu. Hellwana trávila dětství ve Velké Británii, takže angličtina je jejím druhým mateřským jazykem. Jako členka pražského kolektivu Trash Gang v současné době nejvíce spolupracuje s producentem a DJem, který si říká Cyper Sound. Na letošní rok společně chystají nové EP, tentokrát s českými texty.

Na jaké hudbě jsi vyrůstala? Máš nějakou výraznou hudební vzpomínku, která tě ovlivnila?

Poprvé jsem hudbu zaregistrovala v autě mého dědečka, vždycky pouštěl Classic FM. Pak jsem klasiku začala hrát na klavír. A když mi bylo asi devět let, tak mě máma začala brát postupně na koncerty. Brala mě na dancehall, reggae, drum’n’bassové věci a hodně doma poslouchala jazz, různé soulové zpěváky, zpěvačky. Třeba Erykah Badu nebo Lauryn Hill. Pak jsem si začala hudbu hledat na internetu – Christinu Aguileru, hodně mě bavila Alicia Keys, baví mě doteď. Poslouchala jsem spíš ženy než muže, protože v těch ženách jsem se dokázala najít a to hlasové souznění mi bylo bližší, než kdybych měla napodobovat kluka. Ale zbožňovala jsem i Justina Timberlakea.

Pamatuješ si svůj první text? Když jsi si začala psát nebo zpívat své texty?

Úplně první skladba, kterou jsem kdy složila, byla na klavír. A byla to okopírovaná verze nějaké vánoční koledy, která byla hozená à la španělský styl, úplně random. Ale text jako takový jsem první napsala až na střední, někdy v druhém ročníku, jmenoval se Spirit. Doteď mám ten text někde napsaný, vložený v šuplíku. Dneska by mi to určitě přišlo trapné. Bylo to takové jalové.

Kdy jsi začala přemýšlet o tom, že bys začala dělat hudbu? Kdy už ti to nepřišlo jalové a kdy sis začala věřit a říkat: Jo, já bych to taky mohla zkoušet?

Právě v tom druhém ročníku, kdy jsem napsala první text. Dali jsme se dohromady se spolužáky a založili jsme kapelu, která tady ještě funguje. Říkali jsme si hrozně originálně The Rest. Ale bylo to fajn. Tam jsem si vyzkoušela psaní textů a taky, jaké to je být v kapele a vytvářet hudbu společně s jinými lidmi. Protože to byla školní kapela, tak na nás chodili studenti a spolužáci, hráli jsme na různých školních festivalech a tam jsme si začala v hudbě víc věřit a začala přemýšlet, že bych možná zkusila něco sama.

Jaké to bylo postavit se poprvé ve studiu za mikrofon? Pamatuješ si, jak si k tomu sebrala odvahu?

Upřímně, ve studiu jsem nikdy nestála, to je na tom to nejvtipnější. Ve studiu jsem ještě nikdy nebyla a vždycky to bylo všechno nahrávané doma v ložnici. Moje první vystoupení se odehrálo krátce poté, co mě vyhodili z té kapely. Což mi ale hrozně pomohlo, takže za to děkuju. Nicméně bylo to u kámoše a vznikl z toho song Childhood, ve kterém je strašně moc chyb, ale mám ho ze všech vydaných skladeb asi nejradši. Je to můj první song, ve kterém něco je, a takový první náznak toho, že možná budu zpívat nebo rapovat nebo vůbec dělat nějakou hudbu. Navíc ten text je v podstatě přezpívaný dopis, který byl pro mého biologického otce, takže jsem mu tím jako sdělila všechno, co mě trápilo a tížilo. Možná i proto to mám nejradši.

Profil rapperky Hellwany a další informace o projektu Czeching 2018 naleznete zde.

To mě přivádí k tvému původu a i k tomu, že zpíváš anglicky, a teď zpíváš i česky. Máš tedy prostě dva jazyky, nebo máš jeden radši?

Vždycky budu mít radši češtinu, přestože to tak z poměru českých a anglických songů nevypadá. V angličtině se mi líp hudebně vyjadřuje, ale češtinu mám radši, i přesto, že jsem v ní ještě taková maková. Moje rodina není původem z Česka, ani jeden z mých rodičů. Moje máma tady žije strašně dlouho a česky umí perfektně. Já jsem vyrůstala v baráku u babičky a u dědečka, kteří umí taky dobře česky, ale mají spoustu svých osobních výrazů na různé věci, tak občas mi tam prostě nějaké to domácí slovíčko padne. Texty se mi píšou líp v angličtině, i proto, že hodně mluvím anglicky se svojí ségrou a spoustu přátel mám v cizích zemích, takže líp se mi vyjadřuje v angličtině.

Jak vlastně přistupuješ k tvorbě? Píšeš s klavírem? A jak vzniká rytmická složka? Teď máš spolupracovníky, producenty, jak jim předáváš svou představu, jak spolupracujete?

To je asi to nejvtipnější, já jim napíšu vždycky plná entuziasmu a jsem úplně jak malé dítě. Vždycky jim to přezpívávám na hlasové zprávy do Messengeru. Oni si to uloží v hlavě, a pak když přijdeme k Ianovi z Them Darned Teenagers, který je právě jeden z těch producentů spolu se Cyperem, tak oni si už automaticky zapamatují melodii a dávají k tomu tu rytmiku sami. Tak nějak to funguje, hrozně si rozumíme bez toho, aniž bychom potřebovali mluvit. Přijdeme a fungujeme jako jeden.

A jak fungujete naživo?

Naživo fungujeme zatím jenom dva. Chtěli bychom i s Ianem a zapojit do toho ještě Katy z The Darned Teenagers a Johnnyho Caresse, DJe, který patří taky pod Trash Gang a má svůj vlastní projekt v Jablonci, jmenujou se vaygl. Chtěli bychom být taková kapela, každý DJ by hrál nějakou určitou část v tom tracku a já bych zpívala a rapovala. Ale momentálně je to tak, že můj DJ je Cyper, ten mi kryje záda.

První EP Sunbeam jsi pokřtila v Chapeau Rouge minulý rok. Jaká byla jeho hlavní myšlenka?

Myšlenku jsem určitě měla, ale nějak jsme to nestihli celé zrealizovat. Všechno to bylo hektické, ještě jsme neměli hotový klip, ten přišel teprve asi dva dny před křtem, hrozně jsme se báli, že se nic nestihne. Já jsem měla představu, že se celé Chapeau proměníme na motivy vrakoviště a prostorů, které jsou v tom klipu. Nicméně se to úplně nepodařilo, chtěla jsem tam mít třpytky a různé blbosti, barevné kužely a tak. To se sice úplně nepovedlo, ale nakonec stačilo pár světel a ta atmosféra přišla sama. Měla jsem tam pozvaného Hyny the Kid, strašně šikovného kluka, který rapuje anglicky, vlastně teď už česky, ten to napumpoval a pak jsem přišla já a už to byla fakt party.

Často diskutujeme s kapelami o tom, co dělá popovou hvězdu. Co je třeba k tomu, aby hudebník nebo hudebnice uspěli, a samozřejmě jedna část je i vizuální prezentace. Jak přemýšlíš o image a je Hellwana nějaká samostatná postava, která má nějaká svoje pravidla?

Hellwana je v podstatě moje extrovertnější část, která hrozně ráda navazuje kontakty s lidmi, pořád se směje, hrozně ráda blbne, skáče a já nevím, co všechno. Já jsem spíš klidnější, a když jsem ve skupině lidí, tak se dost stydím. A kdybych šla na stage jako Monika, tak si myslím, že bych se tam podlomila v kolenou, Hellwana to nějakým způsobem zvládá. Co se týče oblékání a image, tak obě rády nosíme tenisky, ale Hellwana většinou nosí černé hadry a Monika se snaží nosit i nějaké barvy.

Ve své hudbě, třeba v písničce Kim Kay, i na svém instagramu mluvíš o těle, o stereotypech, ideálech krásy a tak podobně. Máš pocit, že v tvojí hudbě jsou i nějaká témata, která na hiphopové a grimeové scéně chybí? Já osobně to tak vnímám, že témat je zatím ještě málo, a jsem ráda, že pomalu přicházejí do hry.

Myslím si, že hrozně moc chybí názor člověka, který vnímá jak muže, tak i ženu stejným způsobem. Jde o schopnost vidět to vtipné na konfliktech a rozumět tomu, že většina problémů mezi ženou a mužem by vůbec nemusela být. Většinou jde o hrozné banality. To v rapu hrozně chybí. Dneska se rapuje o penězích, o ženských a chlapech, o tom, s kým budeme a nebudeme spát a jaké máme vily a fáro. Ale nerapujeme o věcech, které jsou pro nás naprosto typické. Tím, že hudba ztrácí kontakt s lidskostí, tak se to pak vytrácí i v našich hlavách, lidi přemýšlí o tom, že by potřebovali fáro, a ne třeba odjet někam pryč a poznat nějakou novou kulturu a zažít něco nového. Bereme si cizí ideály, vytvořené někým jiným. A asi by to tak nemělo být.

Co bys poradila holkám i klukům, kteří  začínají a potřebují si dodat odvahu, ať už je to před nahráváním, nebo před nějakým vystoupením?

To je individuální. U holek bych řekla: prostě se neboj, je to úplně jedno. U kluků bych řekla: tlačítko delete můžeš vždycky zmáčknout. Teď jsem si rozjela takovou věc, říkám tomu „Nafoukanost 24/7“. Zavedla jsem to pro případy, kdy ráno vstanete a máte blbou náladu a říkáte si: jsem tlustá nebo jsem tlustý, neschopný, nic jsem nezvládl a moje práce mě nebaví. Přesně kvůli tomu se snažím na Instagramu naučit i jiné lidi říct si: ne, já jsem strašně dobrej, mám se rád, vím, že to dneska bude strašnej voser, ale já to zvládnu, protože jsem prostě chytrý, pracovitý člověk a jednou se budu mít líp. Udržuju si tedy tu hladinu nafoukanosti celý den a cítím se hrozně dobře. Občas, když vás nemá kdo pochválit, tak musíte pochválit vy sami sebe.

Co je nejlepší a nejhorší na tom být hudebnicí?

Nejlepší na kariéře hudebnice je vystupování. To je podle mě úplně super, i kdyby tam měla stát jenom vaše maminka. Vidíte na tom člověku, že vás podporuje a že se mu to, co děláte, líbí. Vlastně úplně všechno je na tom super. Vystupování nám dodává sebevědomí, každý je dobrý na něco jiného, a když si člověk najde něco, co ho baví a co mu jde, a někdo to ocení, tak je to obrovské uspokojení. Ale nejhorší je, že čím víckrát slyšíme svoji skladbu, tím víc ji nenávidíme. Kdykoliv slyším nějakou svoji skladbu nebo ji pustí někdo z mých kamarádů, tak mám takové dva stavy, buď bych se propadla pod zem a styděla bych se, anebo jsem z toho pak naštvaná celý den a přijde mi to jako hrozný shit.

Kam byste se nejradši exportovali?

Kdybychom se zeptali Iana, tak by řekl Amerika, ale to já říct nemůžu. Neříkám, že tam nemám oblíbené interprety nebo že bych měla něco proti Americe, ale úplně bych se tam neexportovala. Když jo, tak bych šla směrem na jih nebo střed jako Mexiko, tam bych chtěla mít někdy kolaboraci s nějakým mexickým hudebníkem. Ale úplně nejvíc by mě zajímal společný projekt s někým z Asie. To je takový můj malý dětský sen, který se pravděpodobně neuskuteční, ale budu v to pořád věřit, že jednou pojedu někam na dovolenou, projdu se džunglí, potkám tam pravého původního obyvatele, nahraju ty jejich klasické tradiční písně a utvořím z toho nějaký rapový song. To bych chtěla asi úplně nejvíc.

Proč je třeba udržovat si hladinu nafoukanosti a proč se lépe vyjadřuje anglicky? Chtěla by se Hellwana exportovat do džungle? Poslechněte si rozhovor se zpěvačkou a rapperkou nominovanou do letošního ročníku Czechingu.

Spustit audio
autor: Mary C

Související