Hergot!: Jak se české církve tváří na migraci?

26. červenec 2015

Česká biskupská konference (ČBK) vydala spolu s Ekumenickou radou církví (ERC) prohlášení k otázce migrace a současným náladám v české společnosti. Česká biskupská konference je oficiálním hlasem vedení české římskokatolické církve a Ekumenická rada církví zase sdružuje velkou část ostatních českých církví; jedná se tedy o vyjádření, které by – alespoň teoreticky – mělo vyjadřovat postoj většiny křesťanů a křesťanek v České republice.

Situace samozřejmě v praxi není tak jednoznačná: mnozí křesťané a křesťanky se angažují v iniciativách daleko radikálnějších – ať už jedním, nebo druhým směrem – a pokládat prohlášení ČBK a ERC za jasný hlas všech by bylo zavádějící. Prohlášení si nicméně zaslouží pozornost nejen proto, že míří k aktuálnímu společenskému tématu, ale také proto, že společná prohlášení tohoto typu nevychází každý den.

Čtěte také

O okolnostech vzniku celého prohlášení a konkrétních aspektech jeho obsahu jsme si v Hergot!u povídali s generální sekretářkou ERC Sandrou Silnou a generálním sekretářem ČBK Tomášem Holubem. Sandra Silná v rozhovoru vysvětluje, že celé prohlášení bylo iniciativou České biskupské konference. Ekumenická rada církví jeho text dostala k připomínkování a případnému přepisování. I s ohledem na to, že sama ERC sdružuje velmi různorodé církve, je výsledný text nakonec kompromisem, který odráží různé postoje a zájmy. Už předtím vydala vlastní prohlášení například Synodní rada Českobratrské církve evangelické, které se v některých aspektech od toho společného liší.

Pro společné prohlášení ČBK a ERC je typické balancování mezi důrazem na potřebu solidarity k lidem na útěku a pochopením pro obavy části české společnosti. Sandra Silná každopádně říká: „Na prvním místě nám jde ale rozhodně o solidaritu.“

Prohlášení vyzývá české politiky a političky k rozhodnosti, přičemž Sandra Silná dovysvětluje, že jde především o rozhodnost ve věci xenofobních nálad a takových věcí, jako jsou šibenice na demonstracích a vyhrožování názorovým oponentům a oponentkám smrtí. Určité aspekty prohlášení jsou ale přesto dvojznačné, přičemž jde především o výzvu sborům a farnostem „přijmout mezi sebe rodiny křesťanských migrantů“.

03436161.png

Znamená to, že těm jiného vyznání – případně bez vyznání – české církve pomáhat nechtějí? Tomáš Holub říká: „Je to jako žonglování s kuželkami. Pomoci všem je jako žonglovat s pěti kuželkami, ale tato společnost zatím neumí žonglovat ani se dvěma. Musíme se nejdřív naučit žonglovat se dvěma, jinak nám nakonec spadnou všechny.“ Svérázná metafora Tomáše Holuba vede k představě, že si česká společnost nejprve musí zvyknout na exotické křesťany a křesťanky a posléze – nebude-li v nich spatřovat nebezpečí – bude ochotna a schopna integrovat i lidi hlásící se k jiným tradicím.

Kromě toho, že toto omezení v prohlášení vychází zjevně z tlaku těch věřících, kteří mají z migrace strach – sám Holub explicitně hovoří o dopisech, které dostává a v nichž stojí, že by se měli přijímat jen křesťané –, je nesamozřejmá už sama představa, že se v sekulární České republice bude syrský příslušník orientální pravoslavné církve integrovat lépe než syrský muslim. Automatičnost, s jakou se křesťanskost náhle stává klíčovou součástí identity společnosti, která se jinak k jakémukoli náboženství staví velmi odměřeně nebo přímo odmítavě, je pozoruhodná. Prohlášení ČBK a ERC nicméně nelze upřít dobrou vůli a odvahu postavit se aktuálnímu společenskému problému nejen čelem, ale i společně.

Zajímá vás víc? Poslechněte si celý pořad.

autoři: Petr Wagner , Jakub Ort , Jan Škrob , Dominik Čejka
Spustit audio

    Nejposlouchanější

    Více z pořadu

    Mohlo by vás zajímat

    E-shop Českého rozhlasu

    Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

    Karin Lednická, spisovatelka

    kostel_2100x1400.jpg

    Šikmý kostel 3

    Koupit

    Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.