Hergot! s husitskou farářkou Martinou Kopeckou: Na synodě v Římě jsem byla jedinou vysvěcenou ženou

Martina Viktorie Kopecká
Martina Viktorie Kopecká

Martina Viktorie Kopecká je farářka Církve československé husitské. Kromě své farářské služby ve Strašnicích a v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze je také aktivní ve Světové radě církví, ve které předsedá jednomu z jejích poradních orgánů – ECHOS (Ozvěny hlasu mladých). Právě Světová rada církví Martinu Viktorii delegovala, aby ji zastupovala na katolické synodě o mladých lidech v Římě. Jak na ni toto zasedání zapůsobilo a co mu všechno předcházelo?

Než jsme se dostali k samotnému zasedání katolické biskupské synody o mládeži v Římě, zajímalo nás, co stálo na počátku duchovní cesty, která u Martiny Viktorie vyústila k přijetí farářské služby v prostředí Církve československé husitské. Na počátku byla nezáživná práce v nadnárodním korporátu, která v budoucí farářce probudila otázku, kým vlastně je. Přemítání nad touto otázkou ji nakonec přivedlo ke studiu teologie. V té době však ještě nebyla věřící. Okamžik, kdy se studium začalo měnit v hluboký osobní zájem, odstartoval zážitek nad knihou Kazatel, která se nachází v hebrejské bibli. „Pamatuju si, že mě úplně dostalo, že všechno má svůj čas – je čas milovat, čas nenávidět, čas sázet a čas sklízet… Úplně jsem z toho byla roztřesená a říkala jsem si, tak to je fakt něco, co jsem potřebovala v tom svém životě slyšet. A teď je ten čas a já musím něco udělat,“ popisuje tuto zkušenost Martina Viktorie.

Následoval křest, podání výpovědi z práce, další studium a konečně rozhodnutí pro farářskou službu. V rámci práce pro církev od konce roku 2014 Martina Viktorie také zastupuje Církev československou husitskou ve Světové radě církví (World Council of Churces) a předsedá jejímu poradnímu orgánu ECHOS. Kromě mezicírkevních ekumenických aktivit se tato organizace věnuje i mezináboženskému dialogu. Přinos takových setkání popisuje Martina Viktorie na příkladu setkání ECHOS s velkým imámem z káhirské univerzity al-Azhar v Egyptě. „Na základě toho, že ta mládežová komise tak nějak prolomila bariéry a vystavěla ten první mezilidskej kontakt a vztah, tak vlastně došlo k tomu, že vznikly další projekty mezi muslimy a křesťany. Na základě jednoho projektu dostalo pět tisíc mladejch lidí svoji práci.“

Martina Viktorie Kopecká

Když Martina Viktorie vypráví o své zkušenosti z katolické synody o mladých, kam byla pozvána jako „bratrská delegátka“, dotkne se i otázky genderu. „Uvědomila jsem si, že jsem vlastně spíš sesterská delegátka a že by mě těšilo, kdyby to někdo reflektoval.“ Ačkoliv bylo v plénu mnoho kardinálů a biskupů, kteří oceňovali přínos žen a mluvili o potřebě jejich většího zapojení do fungování církve, přítomné ženy neměly na zasedání hlasovací právo. „Některé ženy z římskokatolické tradice se tedy rozhodly, že na to upozorní, že budou protestovat před branami paláce, kde se synoda konala. Já jsem si v tu chvíli uvědomila, jak já sama jsem doposavad zanedbávala rovinu genderové rovnosti, že jsem si nikdy nemusela tu svoji pozici vybojovávat, protože Církev československá husitská světí ženy víc než sedmdesát let,“ srovnává Martina Viktorie rozdílné pozice žen v odlišných církevních prostředích.

Zajímá vás, k jakým jiným úvahám mezicírkevní a mezináboženské setkávání Martinu Viktorii Kopeckou přivedlo a jaké vhledy jí umožnilo? Pusťte si celý Hergot!