Hobit: Jacksonova širá Dračí poušť

Druhá tolkienovská trilogie má za sebou polovinu pouti za bájným dračím pokladem a nutno říct, že závěrečný verš zmíněné Staré pochodové písně „A potom kam? To nevím sám.“ stále platí. Ani prostřední film z trojlístku nedává přesvědčivou odpověď na otázku, zda epické bobtnání útlé předlohy směřuje k nějakému smysluplnému cíli. Přinejmenším ale skrývá více naděje než prolog.

Fantasy lunapark
Nejvýraznější vjem, který se v mnohem barevnější a dravější verzi Středozemě nabízí, je, že poetický heroický trek strhujícími exteriéry Nového Zélandu a fragmenty mnoha legend a mýtů nahradilo mnohem přímočařejší okouzlené akční putování trikovým prostorem a interiérovými lokacemi.

Peter Jackson prožívá už od King Konga bouřlivou avantýru s digitálními efekty a druhý Hobit ze všeho nejvíc připomíná divokou plavbu zářivým fantasy lunaparkem. Kde byla původní trilogie poetická (vyzývala ke kontemplaci a zájmu o detail), je ta nová velmi prozaická (pobízí k hédonistickému pohybu kupředu a kochání se režijní kontrolou prostoru).

Šmakova dračí poušť posouvá vyprávění jen o několik knižních kapitol, přičemž k rozšíření originálu využívá rozštěpení příběhu do tří paralelně běžících větví (hlavní „dračí“ linie, vedlejší „nekromantí“ linie čaroděje Gandalfa a strasti odpadlíků od trpasličí družiny). Už jedničkou naznačený posun od adaptace knihy k temnému příběhovému můstku mezi Hobitem a Pánem prstenů dostává jasnější tvar i smysluplnější obsah.

Z filmu Hobit: Šmakova dračí poušť |foto: Warner Bros

Sobci, buřiči a kurážný hobit
Bilbo jako ústřední postava paradoxně znovu nemá ve vyprávění nejvíc místa, přesto i na relativně malé ploše dovede Martin Freeman přesně načasovanými grimasami zobrazit přerod hobita z ustrašeného zápecníka v kurážného mužíka s temným tajemstvím v kapsičce. Trpasličí družina se naproti tomu jen těžko zbavuje role blekotavého chóru a vystupují z ní stále ty samé tváře (především písmák Balin, vůdce Thorin a „skoro-lidský snílek“ Kili). Ostatní fungují jako vousaté křoví různé hmotnosti.

Z filmu v dobrém vyčnívají postavy Thorina Pavézy a jeho lidského protichůdce Barda. Jackson proti sobě staví egoistického krále trpaslíků bažícího po moci a lidového buřiče z Jezerního města, který jediný vidí nutné konsekvence hrabivosti. Důležitými tématy druhého plánu jsou xenofobie a posedlost mocí (řevnivost mezi rasami a různé formy panovačnosti i bezohledného sobectví).

Tato zajímavá aktualizace Tolkienova světa zdobí střední pasáž filmu, v níž se vrací hutné drama i nádherně rytmizované řečnické sekvence, které střídají řádně dryáčnický humor a noblesní divadlo. Navrácené kouzlo „rituálních promluv o osudu Středozemě“ sice nemá prostor plně ovládnout tón filmu, ale přinejmenším otevírá zajímavé pole významů pro závěr trilogie.

Ušaté výplně
Zcela opačnou tendenci vykazují úvodní elfí pasáže, které jsou takřka dokonale povrchní a pompézně přehnané. Idol paní a dívek Legolas se vrací jen proto, aby předvedl několik svých kultovních vířivých choreografií a ušlechtilou zádumčivost. Jeho tajná láska, rusovláska Tauriel, nezapře, že je do tolkienovského panteonu dodaná na zakázku.

Z filmu Hobit: Šmakova dračí poušť |foto: Warner Bros

Romantická, emancipovaná hrdinka, ztělesněná nerdí sex ikonou ze seriálu Ztraceni, která se nenechává spoutat konvencemi ani třídními předsudky, miluje elfa z vyšší kasty a zároveň lyricky vrká s trpaslíkem. Chtě nechtě tak přejímá roli „úmorně konvenčního prostředníka mezi předlohou a současným publikem“, kterou v první trilogii plnila Arwen Liv Tylerové.

Čekání na pointu
Peter Jackson možná v posledních letech podlehl poetice digitálních červánků a kamsi se vypařila „předmětná“ poezie jeho starších filmů, nicméně i ve Šmakově dračí poušti nalezneme řadu režijně chytře vyřešených pasáží, které si ušlechtilost nepletou s podbízivou infantilitou (vertikální bitka s pavouky, geniální „tekutá“ scéna plavby na sudech).

Jejich provázanost už každopádně není ani zdaleka tak přesvědčivá jako v původní trilogii. Ano, i ta vyžadovala jistou míru divácké shovívavosti při překonávání slepých odboček. Dosavadních více než pět hodin Hobita nedokáže ani zdaleka působit tak semknutě a vygradovaně, přitom rozevlátě lyricky.

Z filmu Hobit: Šmakova dračí poušť |foto: Warner Bros

Napětí mezi funkčními větvemi vyprávění a pouhou vatou vynikne v závěru, kde majestátnímu přednesu zasloužilého umělce Draka Šmaka, kterému svůj magický hlas propůjčil „zaříkávač duší“ Benedict Cumberbatch, zbytečně skáče do řeči Tauriel a romantikou i jedem schvácený trpaslík Kili. Namísto vygradovaného finále přichází překombinovaná digitální akční jízda, zakončená hned trojitým cliffhangerem.

Prostřední díl tak chtě nechtě působí jako bezmála tři hodiny květnatého epického řečnění bez pointy, které za sebou nechává víc otázek než uspokojení. Uvidíme, co nastane, až se všechny utíkající cesty v dáli střetnou.

Hodnocení: 70 %

Hobit: Šmakova dračí poušť (The Hobbit: Desolation of Smaug)
Peter Jackson, USA / Nový Zéland, 2013, 161 minut