Holub seděl na vleku a měl se dobře

První z nich byl spíše skromný. Norský expert na hloubkové vrty do žánrového filmu Erik Skjoldbjærg se po skvělém dokudramatu Nokas vypravil znovu do problematické historie své země, tentokrát ale bankovní lupiče nahradili hloubkoví potápěči, kteří v 80. letech prošli sérií hloubkových ponorů a pak se neměli moc dobře. Zatímco v podvodních sekvencích Erik kraluje, kombinace dekompresních přeludů hlavní postavy a komplikovaného paranoidního thrilleru dost drhne. Přesto se pobyt V hlubinách dá přežít i bez poruch vědomí, hlavně pokud vás fascinují filmy jako Cameronova Propast.

A z dekomprese podvodní na dekomprese lyžařské. Švédský analytik Ruben Östlund předvedl ve svém novém snímku Vyšší moc obratný slalom mezi sociologickou studií modelu současné rodiny, intenzivním osobním dramatem o vině a odpuštění a ódou na zimní sporty. Provokativní, skvěle natočený a zrytmizovaný carving po zledovatělých pláních partnerských vztahů potvrzuje Rubenovu pověst jednoho z nejinteligentnějších filmařů, kteří v současnosti brázdí svahy. Navíc jde o film na autorovy poměry vysloveně divácký.

A ten holub? Inu, sedí na větvi a rozmýšlí o životě. Pranic mu nevadí, že je vycpaný v muzeu. Roy Andersson už sice zřejmě nikdy nenatočí tak silnou a významy nabitou sérii existenciálních anekdot jako v Písních z druhého patra, ale jeho nový film je více než důstojným uzavřením mistrovy trilogie o tom, jak je těžké být člověkem. Posmutnělé, soucitnější a jistě i sentimentálnější brouzdání zátišími se zoufalci a ztracenci se občas vychýlí k absurdnímu divadlu, ale na většině míst stále obsahuje přirozený balanc mezi něhou a tvrdostí, pro který Roye zbožňujeme.

Jsme rádi, že se má dobře.