Houpací koně hledají vertikálu obyčejných životů

Dnes už víc než dvacetiletá dráha ústeckých Houpacích koní (radši než neživotných koňů) se zkřížila s tou mou někdy v druhé půlce devadesátek. Tehdy měla „nejlepší kapela ve vchodu“ venku dvě čerstvá alba a pódia obrážela s příjemně lokální verzí kytarového evangelia, které v bájném zámoří šířili Sonic Youth, Pixies nebo Mudhoney. Pak mi Houpáči na dlouhé roky zmizeli z obzoru, nějak mi uteklo postupné ohlazování jejich hran i jejich páření se spřátelenou partou Bez peří. Dvě alba z mezidobí – nenápadné Písně z bistra a návratový Hotel Palace – jsem si poslechl až zpětně u příležitosti vydání jejich novinky Everest.

Dnešní Houpací koně jsou vlastně jiná kapela, mnohem dospělejší a aspoň navenek klidnější. Propocený drajv nadoraz a skřípající zuby i zpětné vazby dávno vzala voda. Na jejich někdejší vzory upomínají spíš už jen detaily – vlastní label pojmenovaný Yannick South nebo drobná narážka na ikonický text šlágru Monkey Gone to Heaven od Pixies ve skladbě Řek. Pryč je i ne vždycky dokonalá angličtina, která se kdysi přetahovala o mikrofon s mateřštinou.

A vlastně zmizely i vypůjčené byty a rozflákaná umyvadla, nonstopy, jejich personál i klientela, pochroumané postavy potácející se deštivou nocí od ničeho k ničemu, které zalidňovaly texty Houpacích koní v minulosti. To ale neznamená, že dneska by frontman Jirka Imlauf zpíval o sluncem zalité idyle. Hned první větou celé desky – „tohle je podrobná zpráva chlápka v půl“ – jasně říká, že „tohle“ je stále hluboce osobní, poctivě prožitá výpověď. Zpráva o citlivém muži uvízlém ve středním věku, který stejně jako o patnáct let dřív hledá, o co nebo o koho se v životě dá opřít.

Houpací koně - Everest|foto: Yannick South

Jenže hledání už neprobíhá na vodorovné trase klub-bar-kvartýr, respektive v zacyklené trajektorii zoufalství-euforie-kocovina, ale dostalo jiný rozměr. Název desky Everest a vzhůru mířící emblém na obalu korespondují s častými obraty v textech, které se neodbytně ptají, co je nad námi a co dole, kterými se míhají slova jako strop nebo čára ponoru a ve kterých se občas trochu plaše sáhne dokonce po náboženském odkazu.

Tohle hledání vertikály obyčejného života možná není na aktuálním albu Houpacích koní vždycky stoprocentně originální nebo strhující. Hudba i slova někdy sklouznou nebezpečně blízko k banalitě a odvozenosti, párkrát v tom neobratně zadrhne. V tomhle případě je to ale přijatelná cena za autentickou desku o stárnutí, kterých v současné české hudbě moc není.

Přečtěte si i recenzi Jiřího Špičáka: "Energie je to, co ústeckou kapelu vyřazuje ze zástupů podobných skupin. Nebýt vnitřního neklidu a rozervanosti, která ovšem nikdy není teatrální, nebyli by Houpací koně tak výjimečná kapela. Hudebně jde totiž pořád o klasický pop rock, který překvapivě málo vybočuje z mainstreamových standardů. Občas sice některou z písní uzavřou kytarové feedbacky nebo se ostřejší kytary dostanou i do slok, jinak je ale Everest velmi přístupná deska. Může to znít jako klišé, největší devízou celého alba je zkrátka fakt, že do něj skupina dokáže přenést unikátní atmosféru Ústí nad Labem."

Hodnocení: 70 %
Houpací koně – Everest (Yannick South, 2013)