Hraniční porucha osobnosti: Byla to zeď mezi mnou a společností, říká host Diagnózy F

12. leden 2018
Ve věku kolem dvaceti let zvažoval vstup do kláštera. Jeho zpovědník ho ale dříve než do kláštera poslal k psychiatrovi

O lidech s hraniční poruchou osobnosti koluje mnoho mýtů. Třeba, že jsou agresivní, že se s nimi v terapii velmi špatně pracuje, protože se nezlepšují nebo jen trochu, lžou, manipulují a jsou velmi vztahovační.

Ve své psychiatrické dokumentaci mívají mnohdy více diagnóz, například ADHD, bipolární afektivní poruchu, deprese, úzkosti. A když jim přibude hraniční porucha osobnosti, setkávají se u lékařů s odmítavým postojem. Aspoň taková je zkušenost pana Zdeňka (jméno bylo na žádost hosta změněno), který přišel do Diagnózy F vyprávět svůj příběh. Anebo i to byl příznak nemoci? Právě na jakékoliv náznaky odmítnutí jsou totiž lidé s hraniční poruchou velmi citliví.

Svou jinakost si Zdeněk uvědomoval vždycky, už ve škole byl spíš outsiderem, v komunikaci s okolím se mu nedařilo. „Měl jsem pocit, že je mezi mnou a okolní společností zeď,“ popisuje své prožívání. Časem se k tomu přidaly i pocity nenávisti vůči sobě a obrovského studu vůči společnosti.

Cyril Höschl v Diagnóze F: Práce s pacienty s hraniční poruchou osobnosti je nesmírně náročná

Psychiatr, popularizátor vědy a vysokoškolský pedagog Cyril Höschl

Ačkoliv některé průzkumy hovoří o tom, že hraniční poruchou osobnosti trpí až 15 procent psychiatrických pacientů, jejich komplexní léčbě se věnuje nesrovnatelně méně odborníků. Podle psychiatra Cyrila Höschla je to i proto, že práce s „hraničáři“ je nesmírně náročná.

Ve věku kolem dvaceti let zvažoval vstup do kláštera. Jeho zpovědník ho ale dříve než do kláštera poslal k psychiatrovi. A byl to dobrý krok. Ačkoliv do té doby se Zdeněk vnímal jako celkem zdravý člověk, který se jen dlouhodobě potýká s řadou somatických potíží, ve stacionáři se potkal s lidmi, kteří byli ještě o něco zdravější než on. „Tam jsem dostal zpětnou vazbu o tom, že moje komunikace s okolím není standardní, to mi hodně pomohlo,“ popisuje svou zkušenost. Po stacionáři pokračoval dalších dvanáct let v individuální terapii. „Posun jsem vnímal hlavně v prvních dvou až třech letech, pak už mi to asi moc nedávalo,“ vzpomíná.

O tom, že mu diagnostikovali hraniční poruchu osobnosti, se dočetl ve své dokumentaci. Jakkoliv může být pro někoho nálepka diagnózy nepříjemná, jemu přinesla úlevu. „Začal jsem si k tomu hledat víc informací na internetu. Samozřejmě je potřeba filtrovat blbosti, protože těch je na internetu spousta, ale lze najít i zajímavé zdroje, kam píšou odborníci,“ popisuje Zdeněk, jak si hledal svou cestu k uzdravení. „V současné době mi pomáhá fototerapie, pohyb – hodně chodím na procházky, snažím se lépe jíst, cvičím jógu, každý den se věnuji mindfullness meditaci,“ říká.

V minulosti užíval Zdeněk až deset léků denně, teď má už jen antidepresiva, pracuje jako tlumočník a daří se mu navazovat i kamarádské a přátelské vztahy. Poslechněte si jeho celý příběh!

I v příštím díle Diagnózy F (18. ledna 2018, 17:00) se budeme věnovat hraniční poruše osobnosti – psychiatrický pohled na poruchu přinese profesor Cyril Höschl.

Další články autora